Končí září, ale babí léto pokračuje

Co k nim dodat? Asi hlavně to, že se v jeho poledních dnech toho chtělo co nejvíce stihnout, aby půlka října byla tím časem, kdy už to hlavní venku bude připraveno na stav, kdy už to nebudeme my, kdo si bude určovat co a hlavně kdy venku bude možno udělat, ale ten vládu postupně přebírající podzim. To ale bude ještě ten lepší případ. Horší by to bylo, kdyby to už měla na povel zima. Prostě vše dle očekávání, že s říjnem už by, a nejen se to týká zahrady, se to mohlo dostat zase "na koleje". To to je sice poměrně široké označení a moc jeho zpřesnění nepomohou ani přiložené obrázky, ani jen nějaké uklidňování, že už bude lépe. Ale jednoduše by se už mohlo to všechno kolem označované jako "měkké" s tím hmatatelným už konečně zase správně poskládat. Zítra to bude chtít už do toho vykročit tou správnou nohou, byť ještě v těch prvních říjnových dnech bude potřeba ještě něco "překročit". Počasí bude přát, tak se pokračuje v cestě za dalšími zážitky. Třeba ta vydařená víkendová sešlost půlky rodiny bude tou první podzimní vlaštovkou. Mimochodem právě vlaštovka, ale ta s velkým V, nás čeká ve druhé půlce měsíce v pražském Studiu DVA. P.S. Praha snad nezevšední nikdy. Zejména pokud výsledkem návštěvy budou zážitky se širší rodinou či "plný mobil" obrázků z absolvovaných zážitků.          

Babí léto za dveřmi aneb pel mel posledních dnů

Necelá desítka dní po návratu z Vídně byla taková nahoru - dolů. A nejen z pohledu počasí. Určitě by bylo možné u tohoto konstatování skončit a nechat mluvit přiložené obrázky, ale jelikož představují pouze určité zrakové vjemy z konkrétního času a nelze jimi postihnout ani náladu v čase pořízení ani chuť v čase konzumace, přidám k nim ještě pár vět. Zda budou jen jednoduché či nějak rozvité, to bude odvislé od komentovaného obrázku či situace, která poté třeba následovala resp. která tu zaslouží zmínku a obrázkem se ji nepodařilo postihnout.  Po dvoudenním zahradničení a sklizni prvních jablek přišel ke slovu odšťavňovač, aby z toho vzniklo pár lahví domácího moštu. Druhé kolo necháváme na samý konec září. Pátek ráno jsme si užívali D11, abychom do soboty věnovali zase chvilku našim vnoučatům. Tentokrát v jejich domácím prostředí. Já jsem toho využil a na otočku, přesněji na necelé tři hodiny zmizel s použitím MHD a potom kousek pěšky tunelem pod Vítkovem na Žižkov, abych si u Pákistánce doplnil koření, neb sezóna domácího horkého punče pomalu začne. Víno už čekalo na vyzvednutí ve vinotéce v Pardubicích, což se povedlo hned v úterý, Úterý bylo vůbec zajímavým dnem, neb se do něj podařilo vtěsnat návštěvu sedmi míst, zařídit tam vše potřebné, přičemž někde to trvalo 10 minut, někde i hodinu, takže nebylo divu, když jsme v závěru putování svěřili pozdější oběd povolanějším a chvilku poseděli v Kuklenách U Růže. Úterní zjištění, jak zase "narostla" zahrada, v podstatě naplánovalo středu a odvoz biomasy do kontejneru. A nejel jsem s vrchovatým kolečkem jen jednou, resp. na ruce mám těch prstů méně, aby mi stačily na vyjádření počtu. Tentokrát ale odpoledne "skončilo" trošku dříve, neb podvečer byl vyhrazen na poslední poradu zastupitelstva obce a následně na jeho jednání v končícím volebním období. Pro mě mělo poměrně zásadní význam, neb se konečně podařilo dokončit resp. narovnat některé procesní záležitosti a připravené materiály zastupitelstvo schválilo. Sice to bylo doslova za minutu dvanáct, ale pro nové zastupitelstvo bude určitě dobré pro další práci. Já už si pro sebe na příští čtyři roky zvolil roli hosta na veřejných zasedáních zastupitelstva.  Samozřejmě bude-li čas a zájem. Mimochodem ta svíčková servírovaná po skončení zasedání na "rozlučce" s uplynulými čtyřmi roky v zastupitelstvu neměla chybu. A nesmím zapomenout ani na dnešní dopoledne v Hradci Králové za účelem domácích zásob před víkendovou rodinnou sešlostí a odpoledne s návštěvou v Lázních Bohdaneč, takže v podvečer už zbyl čas jen na tyto řádky a hlavně pak na dokončení výběru plastových zatravňovacích dlaždic pro vyplnění plochy mezi těmi již nově zatravněnými dvěma pojezdovými pásy vytvořenými z těch betonových  dlaždic, aby je šlo zítra objednat a příští týden položit a osít trávou. Plány na prodloužený víkend jsou jasné, na začátku října už by se to konečně mohlo vrátit na koleje. Nejen ty prázdniny, ale vlastně celé léto se letos nějak nevyvedlo. Když jsem v červnu dostal jednu SMS s omluvou a sdělením, že od října už by to mělo být OK, myslel jsem si své. A ono to pomalu tak dopadá i se mnou.  Možná, že je to i tím, že jsem si část podzimu předsunul před naše jaro pobytem u protinožců a chybělo mi to natěšení ze zimy do jara a později do léta. Teď už regulérně máme podzim, tak by to teď s tou posloupností mělo být v pořádku. Kalendář se podle toho už začíná plnit, což platí ale až od pátého říjnového dne, neb do toho času si jej rezervovaly již během léta naplánované věci. A že se plánuje i poměrně daleko, neb některé věci je třeba zařizovat či pořizovat s větším předstihem, to svědčí o tom, že už je zase na co se těšit. P.S. Změna je jen v tom, že se člověk opět vrací k tomu, že na telefonu bere i neznámá telefonní čísla. A, bohužel, nepředpokládá, že na něm jsou jen nositelé dobrých zpráv 😞 

 

Vídeň nejen po turisticky atraktivních místech

A vlastně, i na rozdíl od několika předchozích návštěv, tentokrát trochu netradičně. Stručně řečeno tentokrát to nebyla káva ani řízek, jen ten currywurst. Prostě plánů bylo tolik, že ten jediný tam zůstal hlavně proto, že "vyhovoval" časově. Ale nejen proto, neb dobrou kávu i řízek lze v tuzemsku pořídit na mnoha místech, ale za originál currywurstem asi nutno vyrazit jen za hranice. Druhý rozdíl byl, že tentokrát to nebyla patnáctka kilometrů po svých, ale rovnou celá dvacítka. A ten třetí a asi nejpodstatnější, díky němuž se "obvyklá" trasa protáhla o těch 5 kilometrů, bylo doplnění dalších několika míst.  Tentokrát těch, co zrovna nepatří mezi hojně navštěvovaná turisty.  Teď ale od začátku, tedy od budíčku o půl páté a cesty pešky do nového dne probouzejícími se Pardubicemi. Expres dorazil se zpožděním pěti minut, které si "udržel" až před Tallesbrunn. Odtud se postupně navyšovalo až na tu půlhodinu, o kterou dorazil na vídeňské hlavní nádraží později. Čímž se "okno" na pobyt ve Vídni zaokrouhlilo na délku jedné pracovní směny, tedy na osm hodin. Zda v tom budou nějaké přestávky, to měl teprve ukázat čas. Počasí říkalo, že by vše mělo být v pohodě. Na začátek trošku přemýšlení, zda to je těmi méně navštěvovanými ulicemi k Hunderwasserhausu správná cesta, ale když jsem tam dorazil, už jsme měl za sebou dvě dosud nenavštívená místa. A tak to pokračovalo dále, tedy známá místa "proložená" těmi méně navštěvovanými. Samozřejmě, že Katedrálu sv. Štěpána, místní Příkopy, Náměstí Hrdinů a nákupní Korutanskou třídu chce vidět každý, Uranii, Freyung, Votiv park s kostelem, Stubentor se zbytky staré renesanční zdi či místní "bermudský trojúhelník" se židovskou synagogou a nejstarším vídeňským kostelem Ruprechtskirche a malou částí starých městských hradeb už je vidět chce mnohem méně.  Ty z dřívějška obvyklé zastávky, tj. Café Hawelka, stánek s občerstvením na Hoher Marktu s currywurstem i tržiště Naschmarkt, sice nezůstaly nepovšimnuty, ale tentokrát jen objektivem.  Jen na currywurst pak skutečně došlo, ale až v čase hodně pozdního oběda kousek od Katedrály sv. Štěpána.  Pak už jen zbývalo se nejkratší cestou dostat do městského parku a přes něj a Schwarzenbergovo náměstí dorazit do zahrad Belwederu, odkud už je vídeňské hlavní nádraží na dohled. Samozřejmě, pokud by se člověk díval z větší výšky, aby dohlédl přes ty všechny zde vystavěné výškové budovy. Na nádraží do odjezdu expresu zbyla půlhodina na návštěvu místního pekařství.  Aspoň na to cappuccino s vanilkovým krémem plněným loupákem. Pak už jen na nástupiště a čekat na přistavení expresu do Prahy s tím, že moje výstupní stanice byly Pardubice. Malé zpoždění expresu na trase trošku posouvalo v jednotlivých zastávkách odjezdy navazujících spojů. Ale v Pardubicích už to dopadlo tak, že odjezd osobního vlaku do Hradce Králové se už posouvat nemusel. Expres s časem svého příjezdu nakonec "vešel" do rezervy vyhrazené na přestup.  Pak už vše dle plánu a chvilku po deváté doma. A co ještě dodat? Sice moc už nescházelo, aby to byl výlet ve stylu japonských turistů, tedy fotit, fotit a fotit a teprve pak podle fotek zjistit kde člověk byl, ale když to počasí tak přálo a člověk zde nebyl poprvé, tak to nakonec byl opět parádní zážitek. P.S. Ale bude-li třeba někdy příště, pak to nebude o kilometrech, počtech zastávek a na nich pořízených fotografiích atd., ale o těch dnes nenavštívených obvyklých zastávkách.                              

Pár hodin před nástupem do rychlíku RJ 51 Vindobona

I tentokrát jsem si cestu do Vídně rozdělil s přespáním v Pardubicích, abych pak využil hned první ranní spoj bez potřeby přestupu mířící do Vídně. A při té příležitosti jsem si v centru zařídil pár věcí a celé to završil večeří s prima posezením tentokrát v irské restauraci St. Patrick, do které jsem se už několikrát chtěl zajít, ale vždy dostalo u místních přednost něco v samotném centru. Tentokrát tomu napomohlo i to, že Plzeňka je tohoto času zavřená a až na Třídu Míru se z Višňovky nějak nechtělo. Teď už nezbývá než co nejdříve usnout, neb budíček je už za cca šest hodin.