A vlastně, i na rozdíl od několika předchozích návštěv, tentokrát trochu netradičně. Stručně řečeno tentokrát to nebyla káva ani řízek, jen ten currywurst. Prostě plánů bylo tolik, že ten jediný tam zůstal hlavně proto, že "vyhovoval" časově. Ale nejen proto, neb dobrou kávu i řízek lze v tuzemsku pořídit na mnoha místech, ale za originál currywurstem asi nutno vyrazit jen za hranice. Druhý rozdíl byl, že tentokrát to nebyla patnáctka kilometrů po svých, ale rovnou celá dvacítka. A ten třetí a asi nejpodstatnější, díky němuž se "obvyklá" trasa protáhla o těch 5 kilometrů, bylo doplnění dalších několika míst. Tentokrát těch, co zrovna nepatří mezi hojně navštěvovaná turisty. Teď ale od začátku, tedy od budíčku o půl páté a cesty pešky do nového dne probouzejícími se Pardubicemi. Expres dorazil se zpožděním pěti minut, které si "udržel" až před Tallesbrunn. Odtud se postupně navyšovalo až na tu půlhodinu, o kterou dorazil na vídeňské hlavní nádraží později. Čímž se "okno" na pobyt ve Vídni zaokrouhlilo na délku jedné pracovní směny, tedy na osm hodin. Zda v tom budou nějaké přestávky, to měl teprve ukázat čas. Počasí říkalo, že by vše mělo být v pohodě. Na začátek trošku přemýšlení, zda to je těmi méně navštěvovanými ulicemi k Hunderwasserhausu správná cesta, ale když jsem tam dorazil, už jsme měl za sebou dvě dosud nenavštívená místa. A tak to pokračovalo dále, tedy známá místa "proložená" těmi méně navštěvovanými. Samozřejmě, že Katedrálu sv. Štěpána, místní Příkopy, Náměstí Hrdinů a nákupní Korutanskou třídu chce vidět každý, Uranii, Freyung, Votiv park s kostelem, Stubentor se zbytky staré renesanční zdi či místní "bermudský trojúhelník" se židovskou synagogou a nejstarším vídeňským kostelem Ruprechtskirche a malou částí starých městských hradeb už je vidět chce mnohem méně. Ty z dřívějška obvyklé zastávky, tj. Café Hawelka, stánek s občerstvením na Hoher Marktu s currywurstem i tržiště Naschmarkt, sice nezůstaly nepovšimnuty, ale tentokrát jen objektivem. Jen na currywurst pak skutečně došlo, ale až v čase hodně pozdního oběda kousek od Katedrály sv. Štěpána. Pak už jen zbývalo se nejkratší cestou dostat do městského parku a přes něj a Schwarzenbergovo náměstí dorazit do zahrad Belwederu, odkud už je vídeňské hlavní nádraží na dohled. Samozřejmě, pokud by se člověk díval z větší výšky, aby dohlédl přes ty všechny zde vystavěné výškové budovy. Na nádraží do odjezdu expresu zbyla půlhodina na návštěvu místního pekařství. Aspoň na to cappuccino s vanilkovým krémem plněným loupákem. Pak už jen na nástupiště a čekat na přistavení expresu do Prahy s tím, že moje výstupní stanice byly Pardubice. Malé zpoždění expresu na trase trošku posouvalo v jednotlivých zastávkách odjezdy navazujících spojů. Ale v Pardubicích už to dopadlo tak, že odjezd osobního vlaku do Hradce Králové se už posouvat nemusel. Expres s časem svého příjezdu nakonec "vešel" do rezervy vyhrazené na přestup. Pak už vše dle plánu a chvilku po deváté doma. A co ještě dodat? Sice moc už nescházelo, aby to byl výlet ve stylu japonských turistů, tedy fotit, fotit a fotit a teprve pak podle fotek zjistit kde člověk byl, ale když to počasí tak přálo a člověk zde nebyl poprvé, tak to nakonec byl opět parádní zážitek. P.S. Ale bude-li třeba někdy příště, pak to nebude o kilometrech, počtech zastávek a na nich pořízených fotografiích atd., ale o těch dnes nenavštívených obvyklých zastávkách.
Žádné komentáře:
Okomentovat