Ani s 50% slevou

Když v r. 1998 do města doputovala z Německa, kde byla vyrobena pro bývalé prominenty NDR, restaurační loď Čechie, byla spousta plánů, co s ní bude. Chvilku sice fungovala jako botel a chvilku poté i jako restaurace, ale pak už to s ní šlo od deseti k pěti. Když původní majitel přestal splácet leasing a loď jen rezivěla, objevil se nový zájemce, zdálo se, že se blýskne na lepší časy a něco z ní nakonec i bude. Ale ani to nevyšlo, navíc tomu trošku pomohla krize, takže se opět objevila nabídka na její prodej. Tentokrát už "jen" za necelé "tři míče". Tak to nekup! Ale ani tato cena ani její následné snížení o celou polovinu nikoho nenalákaly. A tak když si majitel spočítal, že mu stejně vynese její odprodej do šrotu, její osud se včera naplnil a na nábřeží zůstalo už jen její torzo, ze kterého jsou postupně oddělovány poslední kusy, následně převážené do šrotu. P.S. Snad podobný osud nepotká výletní loď Arnošt z Pardubic, která sice ještě nereziví, ale potřebovala by slušnou generálku a taky by neuškodil větší zájem návštěvníků.

4 Íčka a báječná jízda na ledu

Nééééé, rozhodně tu nechci dělat reklamu na Fernet! To se to jen tak všechno sešlo, že v dnešní výpravě se účastnili pouze nositelé křestního jména na "I" a noční mráz a slušné oteplení přes den, navíc posilované plným slunečním svitem, se postaraly o to druhé - o povrch, za který by se nemuselo stydět trošku "obruslené" kluziště. Pravda, ono už ráno dávalo určitý signál, že to nebude lecjaký den, neb i věci na sebe a sebou jsem tentokrát řešil až před odjezdem a jak to tak bývá, něco se nepovedlo. To něco byly brýle proti slunci (to už je snad ale tradice a když je mám, tak zase po slunci ani památky) a klistr. Toho naštěstí bylo ve výpravě dostatek, byť jsem jej nakonec ani nevyužil, neb dnes bylo skoro jedno, jaká byla máza. Buď byla k ničemu nebo tam zase dlouho nevydržela. Očekávání aspoň drobného poprašku do stopy se ukázalo jako mylné, spíše v posledních dnech sníh ještě slezl. Na místech, kde se do něj opíralo slunce, opravdu hodně, takže průjezd Bedřichovem a zaparkování na Maliníku bylo stále bez dotyku sněhové pokrývky. S tou jsme se seznámili až na vlastním začátku zvolené trasy směr vodní nádrž Bedřichov. Pravda, ta hmota měla do sněhu dost daleko, zejména když po pár desítkách metrů byla náležitě pocukrována spadaným jehličím, takže namazaná lyže připomínala spíše ježka. Proto naši průvodci dokonale znalí místních podmínek to vrátili zpět na začátek s tím, že přehradu necháme na jindy a hurá na Novou Louku. Úvodní krátký a díky ledu dost rychlý sjezd sice nervozitu z toho, zda to takto bude po celý den, moc nerozptýlil, ale jak jsme se blížili k Nové Louce, nálada se zlepšovala. A když to navíc naplno rozbalilo i sluníčko, bylo nám jasné, že to sice bude trošku náročnější den, ale opět bude stát za to! To by vlastně stál každopádně!! A pak už po zvlněném terénu místního 25 km okruhu, abychom po krátkém stoupáku po úbočí Černé hory u Kristiánova, kde nezbylo než sundat lyže (opravdu to nahoru nešlo a nevzpomínám si, kdy jsem takto v minulosti dopadl), se vrátili po další desítce absolvovaných kilometrů zpět na Novou Louku, kde jsme si naplánovali zastávku k občerstvení. Na místní domácí kuchyni Šámalovy chaty jsme se opravdu těšili. Navíc jsme měli i štěstí, že se na nás téměř bez čekání dostalo místo u stolu, což řádně povzbudilo "ušlé pocestné" a tak jsme se ani zde rozhodně nešetřili, byť vidina posledních 5 km k autu to trošku mírnila. Takže to bylo bez odpolední kávičky :-) A potom už s několika mírnými stoupáními většinou po rovině cesta zpět do sedla Maliník, kde mezitím odpočívalo auto. Závěrečný krátký stoupák naposledy zaměstnal ruce, o kterých to hlavně bylo po celý den, a potom už jen malý kousek cesty spíše připravené pro Klub přátel Přemysla Oráče a jeho pluhu, nenechat se porazit nějakým tím projíždějícím autem při přecházení silnice a máme těch "pětadvacet" za sebou. A aby ten dnešní výlet byl úplný, tak ještě najít jinou cestu nebo aspoň její část zpět. Takže se jede na Liberec a po rychlodráze až k Turnovu. Do Liberce to šlo vše podle plánu (jinam se odbočit nedalo:-), ale jedno chybné odbočení kousek za universitou a bylo po objevování nových končin. Byť jsme stále doufali, že nějaká odbočka doprava musí být. Nebyla, byl tu zase Jablonec a známá cesta zpět domů, takže posádka (jen ten řidič to doháněl až doma v křesle) zvolila spravedlivý a posilující spánek, ze kterého ji vyrušila až rozbitá silnice kousek u Jičína. Pak už jen zastávká v Hořicích pro trubičky a rozloučení u terminálu v HK. Pokud se nestane něco mimořádného, tak v letošní zimě už asi žádné příště nebude. Pozn. Tak čisté skluznice, jako máme dnes, jsme snad ještě nikdy na konci sezóny neměli:-) A aby to nebylo líto našim polským přátelům, tak po jejich to dnes bylo (stručně) takto. Warunki narciarskie tutaj dobre, trasy najczęściej dobrze przygotowane, śnieg ubity, twardy, zfrezowany. Bez opadów i po nocnych spadkach temperatury w południe wyraźne ocieplenie. Trasy odwiedziła dzisiaj i biegaczka Irenka. Pod czujnym okiem męża i jego przyjaciół v tym roku stawiała pierwsze kroki na nartach i radziła sobie bardzo dobrze:-)

Sám doma ve 2+1

Tak už mi to samostatné bydlení ve 2+1, byť jedna místnost pro tyto dny zůstala "třináctou komnatou", končí. Pravda, byl jsem se podívat i vedle,ale když tam normálně nesmím resp. jen pod dohledem mých "páníčků", tak nevím, co bych tam déle pohledával. Zvláště když jsem byl pořád pod dohledem,kam jsem se jen vrtnul. To víte, taky tam mají zajímavé věci, ale na rozdíl od nás většinu z nich volně přístupných, což platilo jenom chvíli, neb ty, co mě zaujaly, byly hned uklizeny z mého dosahu. Zvyk je ale zvyk, holt jsem svůj kocourek, takže když bylo možno dát mručením u dveří najevo, že bych šel, tak mi nikdo nebránil a já byl zase "ve svém". Samozřejmě s nezbytným servisem i některými nadstandardními službami. Prostě není nad to, když si se mnou přišel párkrát za den někdo zablbnout a pohladit. To já rád. Sice to někdy vypadá, že se chci prát, ale ono to je jen takové kočkování, byť prý občas zabolí a končí nějakým tím drobným škrábancem na památku. Teď si ještě chvilku pospím na křesle, abych byl čilý, až se večer po několika dnech na cestách objeví "páníčci" a ukázal jim, jak statečný kocourek jsem. Hlavně že jsem se sám doma vůbec nebál a že jsem tady také nic nevyvedl. A že se mi stýskalo? To je snad samo s sebou, zvláště když jsem sám tak dlouho ještě nebyl. Určitě se "na oko" budu tvářit trošku naštvaně, neb musím dát najevo, že jsem to zvládl jen se sebezapřením, ale vzápětí to mnohokrát překoná radost z opětovného shledání, neb "páníčci jsou páníčci". A jelikož už mám docela i hlad (něco k snědku prý už podle nějakých instrukcí, které dostala místní "pečovatelská služba" , ale prý bude až přijedou domácí), tak se na jejich návrat těším dvakrát :-)

Černobílé běžkování aneb den zrovna barvám nepřál

První únorový čtvrtek měl počasím i podmínkami hodně daleko do posledního lednového týdne, ale kdyby člověk čekal na ideální podmínky, tak by se třeba nemusel dočkat. Navíc když zrovna moc termínů na to vyrazit si do bílé stopy není. Kam to tentokrát bude, nebylo úplně jasné ještě v čase, kdy jsme měli naplánovaný odjezd (v tradičním čase a z tradičního místa :-) směr hory. Nakonec padla volba na Harrachov s tím, že u nádraží necháme auto a odsud přejedeme spojkou na trasy v areálu polských Jakuszyc, kde si určitě zajezdíme. Jak se dostaneme k nádraží, v tom jsem spoléhal na místní značení a byť se to ze začátku moc nezdálo, nakonec ta odbočka byla ta pravá a postupně jsme se nořili do zimního království. Po krátké prohlídce místního nádraží a jeho okolí jsme popadli lyžičky a davaj. Na začátku trasy ještě jsme stihli obdivovat vlakovou soupravu pendlující na trase Harrachov - Jelenia Gora, přičemž její první zastávkou za státní hranicí je areál Jakuszyce (toť hlavně pro ty, kteří si chtějí lyže nazout až na samotném stadiónu). Na nás ale čekala parádně upravená trasa ke státní hranici a odtud na stadión. Vše za "sedmičky pod nulou", poměrně zatažené oblohy a drobného mrholení, které stačilo jen částečně mrznout, takže nic moc. Ale náladu to rozhodně nezkazilo, poježděníčko s modrou mázou bylo parádní a když i přes velký nával turistů v příjemně vytopené "útulně" v Orle (nebylo se čemu divit, vždyť bylo poledne) na nás vybylo místo u stolu a vystáli jsme si i frontu, na jejímž konci čekalo místní kyselo - žurek, nebylo ten den lépe. A abychom zpět nejeli větší část stejnou trasou, posunuli jsme se až na trasu vedoucí kousek nad korytem Jizery (tedy i státní hranice) a po příjemně zvlněném terénu dokončili dnešní pětadvacítku. Příjemně unaveni jsme se "přivítali" s čekajícím autem a hurá domů se slibem, že v dalším možném společném termínu se ještě pokusíme doplnit naši výpravu, "aby nás bylo ještě víc a nebáli se vlka nic":-)

Králík vystřídal tygra

Tak nám začal rok králíka, aspoň podle čínského kalendáře. A jaký je v tom symbol ? Na králíky se prý nahlíží jako na symbol hojnosti a plodnosti. A to hlavně díky schopnostem králičích samic vrhnout najednou velké množství mláďat. Proto se očekává, že rok 2011 bude úspěšný a plodný, jak aspoň ti, co se tímto kalendářem řídí, předpokládají. A podle některých výkladů by tento rok mohl přinést také více klidu a míru ve světě. Pokud tedy hledáme pozitivní charakteristiku pro tento rok, tak tu by jedna mohla být. Tento rok by mohl být více než příznivý, ve znamení naplnění řady cílů i přání, dokončování již rozdělaného a dostání zadostiučinění u některých záležitostí, které nás provází. Lákavé, že? Tak vzhůru do něj! P.S. A na počátku byl jen králík jako znamení.