Pár kroků centrem večerní Prahy

Nebyl jich jen pár, neboť z náměstí Míru přes Václavské a Staroměstské náměstí k Rudolfinu a pak do půlky Mánesova mostu to je trošku dále. Ale nebylo kam spěchat, takže jsme si to užili neméně stejně jako tu večeři v Bruxxu. A asi nejen my, neb u Vltavy to rozhodně nevypadalo, že by se mělo za chvíli jít spát :-) Cestou jsem trošku zavzpomínal, kolikrát se mi za těch řadu pracovních pražských pobytů přes noc podívat se do těchto míst večer, ale nevzpomněl jsem si na nic jiného než na nějakou tu rychlou návštěvu vánočních trhů nebo v pár případech návštěvu nějaké té restaurace v centru spojenou maximálně s pár kroky pěšky kolem takového místa. Na něco cca takového se dostalo jen párkrát přes den, většinou v tom hrála roli vltavská náplavka nebo aspoň Karlův most. A hlavně v ruce měl člověk většinou aktovku :-) P.S. Na ten Karlův most dnes už nedošlo, neb další kroky už směřovaly na nejbližší metro a pak bus do pražských Záběhlic. Ale i pro něj platí to stejné, co pro to belgické pivo, neb přece není všem dnům konec, jak se říká. A tentokrát to určitě už bude bez aktovky v ruce :-)

Večeře v belgickém stylu v pražském Bruxxu

K tomu, aby to bylo úplné, sice chybělo dát si k tomu i nějaké to belgické pivo, kterých tu měli na výběr opravdu hodně, ale i se skvělým francouzským červeným to jídlo nemělo chybu. Při předkrmu si člověk nemohl odpustit oblíbenou hlášku z kultovního filmu Pretty Woman, tedy "svině klouzavý :-)". A vzhledem k tomu, že ty ulity byly tak akorát do těch kleštiček, vlastně ty mohly být menší, tak moc nescházelo, aby i to, co se stalo před touto hláškou ve filmu, se povedlo i nám :-). Stran nějakého hodnocení jídla asi mluví jasně přiložené obrázky, co do obsluhy a atmosféry v restauraci to bylo stejné, takže jsme si odnesli nejen další prima gastro zážitek, ale minimálně jednu inspiraci, neb ty Lutyšské koule a hlavně ta omáčka k nim neměly chybu a zasloužili by si repete. A jelikož recept mám, tak třeba až bude někdy chuť a čas, tak by se to mohlo zkusit. Každopádně to repete se může vztáhnout i k nějaké příští návštěvě Prahy, kdy by mohlo dojít na místní klasiku, tedy mušle a pivo. A čím jiným doplnit tento chuťový a vizuální zážitek než večerní procházkou centrem Prahy. V tomto případě přes Václavák, Staromák až na Mánesův most u Rudolfina. P.S. Cestou by mohl přijít na své i fotoaparát v mobilu, neb o nějaké ty zajímavé večerní obrázky by nemusela být nouze :-)

Večer začal po vystoupení z dvaadvacítky - na Míráku :-)

Tomu sice předcházel pátek strávený většinou na zahradě resp. na vycházce s Clifem a sobota strávená do odpoledních hodin v Pardubicích, abychom se v překvapivě trošku silnějším provozu přemístili autem do Prahy a tam začali pokračováním jednoho loňského květnového odpoledne a vlastně i večera, který nestačil na nějaké bližší seznámení se s dalšími členy "širší rodiny". Byť na to opět byl jen "omezený" čas, a ty dvě hodiny strávené na terase s výhledem na jižní část Prahy byly prima. Ale to byl jen takový začátek našeho víkendového pobytu v Praze, abychom po chvilce relaxu s domácími se "přehodili" do něčeho s dlouhým rukávem a pár minut se svezli busem č. 195 na zastávku Zahradní Město - nádraží, odkud už to bylo jen necelých dvacet minut na Mírák, tedy správně řečeno na náměstí Míru. Tam teprve začal dnešní večer, vlastně začal, ono to bylo spíš takové pokračování resp. přesněji řečeno taková tečka za měsícem domácích oslav. Tím je a jak to tak vypadá, i nadále bude květen, byť mu březen začal trošku šlapat na paty.

Trošku deštivější začátek června

Ale na rozdíl od některých jiných míst naší republiky to bylo a snad i v těch nejbližších dnech bude ještě přijatelné. Tedy aby se muselo zalévat jen ve skleníku a v zahradě nikde nestála voda. Vegetace si to zřejmě pochvaluje, bagr v třešňovém sadu si s tím blátíčkem při tahání pařezů hravě poradí, Clif si při ranní procházce také nic nedělá z mokré trávy, která na obvyklé trase začíná dosahovat výšky jeho kohoutku, takže snad jediný, komu přesněji čemu to trošku vadí, jsou boty, které nejprve musí uschnout, aby poté následovalo "odbahnění". Ale po asfaltové silnici, byť jen s malým provozem, se na ranní vycházku nechodí. Jen v úterý musel Clif vzít za vděk až podvečerní vycházkou. Ale ne se mnou, neb já  jsem už měl "procházení se" docela dost. Byť tentokrát jsem nekončil s botami od bláta. P.S. Mechanizace dorazila i na místní dětské hřiště :-)

LamCafé aneb všechno je jednou poprvé

Ale není tím poprvé myšlena ani návštěva této hradecké kavárny ani konzumace kávy v ní, přestože bez obojího by to nenastalo. Ale pěkně popořádku. Na počátku všeho byl voucher od loňského Ježíška na návštěvu hradecké rodinné kavárny a pražírny kávy LamCafé a ochutnávku zde pražené i připravované kávy. A tak jsme zde spolu s osmnáctkou těch dalších, kteří zatoužili se blíže seznámit s kávou,  strávili ve společnosti  majitele kavárny a pražírny a jeho velmi poutavé prezentace téměř dvě hodiny. Nesmím zapomenout ani na jeho paní, která nám prakticky předvedla, jakou péči dostává káva po upražení před její distribucí ke konzumaci, a během exkurse připravila všem i kávu. Na její začátek espresso, na závěr pak ledovou. A v tom je ta pointa dnešního příspěvku, tedy dvě porce kávy během necelých dvou hodin.  To⁹ u mne, který kávu nepije každý den (a myslím jen jednu denně) resp. během pár dnů v roce, které by se daly spočítat na prstech obou rukou, má během dne ke snídani cappuccino (většinou doplněné mlékem navíc) a odpoledne jedno frappé,  ještě nenastalo. Vlastně jednou jsem se na podobné akci, ale spojené jen s ochutnávkou kávy (na těchto stránkách zmíněné příspěvkem https://i2m-ovi.blogspot.com/2017/11/cafe-lux-ochutnavka-netradicne.html) k tomu přiblížil. Ale to jen díky následně po skončení ochutnávky objednanému cappuccinu, neb zde se ochutnávalo téměř po lžičkách :-). V LamCafé to byly dva regulérní opravdu dobré nápoje s 9g kávy.  Co ještě dodat? Že jsem rád, že už to není jen čaj, ke kterému jsem si postupem času získal spoustu informací a praktických zkušeností. Byť v případě kávy na rozdíl od čaje, kde je začátkem má praktická zkušenost už z vlastnoručního trhání  čajových lístků, u kávy zůstává začátkem ten pytel s kávovými zrny doručený do pražírny. A jak řekl pan majitel kavárny a pražírny na úvod exkurse, tedy "Díky sponzorům", kteří nám pro vás zakoupili dárkové poukazy na tuto exkursi,  já toto také dodám. Ale na závěr příspěvku a ve znění "Díky, Ježíšku", sponzore naší účasti na této exkursi. Mimochodem hodnocení kávy jako  "opravdu dobrá" v mém podání, tedy někoho, kdo se k tomuto nápoji dopracoval až někdy uprostřed "devadesátek", a to nejprve přes frappé během našich řeckých dovolených až po obvyklé cappuccino v minulém desetiletí, aby si jím "zpestřil" pitný režim čítající poměrně dost šálků silného čaje denně, je v podstatě asi srovnatelné se školní známkou "1-"  od opravdových znalců tohoto nápoje. Navíc to subjektivní mínus tam je jen proto, že tu ledovou kávu už jsem měl určitě párkrát lepší. Nebo jen jinou? Či to v tomto případě ovlivnil můj "vztah" ke šlehačce? Každopádně to byl prima zážitek se spoustou nových informací, byť jsme tam nešli kávou téměř nepolíbeni, ale jak by řekli v jazykové škole, jako jeden začátečník s praktickými zkušenostmi s jedním pokročilým, občas zatoužícím i po zalévané kvalitní kávě. P.S. Takže už nemusíme řešit při odchodu zaslechnutou otázku, že co budeme dělat s tím nakoupeným kilogramem Jihlavanky. A asi nebudeme řešit ani to, že ten náš kávový keřík v květináči, pokud do té doby vůbec vydrží, by možná mohl mít nějakou tu kávovou třešeň asi tak za 10-15 let.