Pražský balzám na duši

Ze všech událostí posledních několika dnů, ke kterým se určitě vrátím později, zde samostatně zmíním jednu. Dnešní podvečerní a večerní kulturní Prahu. Představení Ani spolu, ani bez sebe v divadle Kalich s naprosto excelentními výkony Jany Paulové a Davida Suchařípy. To byl spolu s již téměř před kulturou v centru obvyklou zastávkou v Kolkovně v Celnici s obvyklou volbou z místní nabídky, tedy kančím se šípkovou a perníkovými noky, ten zážitek resp. přepnutí, které jsme oba potřebovali. A neubral tomu ani noční návrat po zamlžené D11. 

Vstup do listopadu se nepovedl

Počátek všeho bylo ale zřejmě odpoledne posledního dne letošního října. A tak po těch uplynulých dvou letech, ve kterých jsme se snažili maximálně vrátit to, čehož jsme zase byli příjemci my v čase našeho mládí, nás život v jedné sekundě nejenže vrátil do výchozího stavu, ale "naložil" k tomu všemu ještě toho tolik navíc, že už k tomu budeme potřebovat rozhodně ne málo další podpory, ne-li ona bude přestavovat ten větší a rozhodující podíl. Teď nezbývá než čekat, co přinesou další dny. Jediné, co se v tuto chvíli dá dělat, je maximálně si "vyčistit" kalendář od nedůležitých věcí a začít přemýšlet o řešení. Matematik by ale k tomu konstatoval, že tentokrát těch neznámých, přes které je třeba se dostat, aby se to vůbec dalo začít nějak řešit, je mnohem více než tomu bylo před těmi dvěma roky.

Ostrava a Olomouc na otočku v jednom dni

Byť obrázky jsou srovnány opačně, tedy začíná v nich Olomouc, ale prvním cílem byla Ostrava, přesněji řečeno její část Poruba. Původní plány byly sice jiné, v jednom z nich to mělo být i na více dní s více zastávkami, ale život a hlavně počasí tomu chtělo jinak, že ze všech plánů zůstala méně než polovina, takže na otočku. A jak to v tomto čase už bývá, tam za tmy a domů stejně tak. Cestou do Ostravy bylo znát, že práce na výstavbě D35 mají slušné tempo, takže toho rozestavěného až někam před Hřebeč (možná i dále, ale to ze stávající silnice moc vidět nebylo). To se také projevilo řadou úseků se sníženou rychlostí a zákazy předjíždění, takže když se k tomu připočítá silný provoz, tak se teprve u Mohelnice dalo říci, že už si tu jízdu člověk nějak řídil místo vlečení se v koloně vzniklé před Vysokým Mýtem před jednou poměrně vážnou nehodou. A když člověk minul poslední zúžené místo na dálnici do Olomouce a zklidnil se i provoz, pak už to mělo do Ostravy "odsejpat". Pohled na hodinky říkal, že plánovaná rezerva nebude potřeba a navíc byla k dobru ještě půlhodina, o kterou jsem si naplánoval příjezd dříve, abych se před schůzkou a obědem trošku "srovnal", takže mi blesklo co se stavit v Palačově pro nějaký ten frgál. Nápad dobrý, nakonec se to podařilo, ale díky rozestavěné dálnici mezi Bělotínem a Novým Jičínem jsem si i zde užil objížděk kolem rozestavěných částí nové silnice, takže na to padla celá rezerva. Ne že by člověk najel o moc víc kilometrů, ale bylo to o hodně pomalé jízdě s nemožností předjíždějí atd. A taky o blátě na výjezdech stavební techniky. Ostrava už byla dle plánu. Krátká zastávka na parkovišti místního OC Shopland, pak zaparkování auta v centru Poruby nedaleko řecké restaurace Ellas a prima setkání a parádní řecký oběd s mým bývalým kolegou (mj. i můj určitý dluh z mého ukončení působení ve firmě, které bylo v čase 2. vlny covid-19). Po rozloučení opět do auta a cesta zpět s krátkou zastávkou u příbuzných v Olomouci, které předcházela krátká procházka z parkoviště u soudu před Dolní a Horní náměstí zpět k autu, jejímž cílem bylo zase se po delší době podívat, jak to v centru vypadá a udělat si i pár obrázků. A nesmím zapomenout, že jsem nezapomněl ani na krátkou zastávku v nedalekém Café La Feé. Tentokrát ale jen na jedno "in one" espresso, ale do konce roku by i to "in two" zde ještě mohlo dopadnout. I když už to nebude v zahrádce, byť už  dnes to se sezením venku na hraně. Pak prima návštěvní čas s novinkami z delší doby, neb už to bylo nějaký ten pátek, co jsme zde byli na návštěvě. Všechno ale má svůj čas, tedy o odjezd domů. A vidina minimálně dvou hodin v nic moc počasí a za tmy zavelela se zvednout tak, aby aspoň ty první kilometry byly za šera. To všechno klaplo až na ten prostředek cesty, neb díky nehodě nás za tunelem poslali na Litomyšl přes Českou Třebovou, takže dnešní výletování si s sebou neslo cca 6,5 hodiny strávených za volantem při ujetí cca 550 kilometrů. P.S. Když k tomu přidám víkendovou i tu včerejší Prahu a pár pojížděk kolem (Hradec, Pardubice), tak týdenní bilance už pomalu připomíná bilancí kilometrů v obvyklém pracovní týdnu v mém posledním působišti. Ale rozdíl je v tom, že toto bylo mimořádné a hlavně byly s tím spojeny prima zážitky. Takže se můžeme rozloučit s letošním říjnem a otevřít dveře listopadu.

Praha v čase mezi osmou ranní a polednem

Tentokrát to nebylo nebylo ani za rodinou, ani autem, tentokrát to bylo jen kousek od mého posledního pracovního působiště za účelem poledního setkání a oběda s mými bývalými nejbližšími spolupracovníky z časů, kdy se zakládala a hlavně rozebíhala firma, do které jsme pár let od začátku nového tisíciletí nastoupili. A jelikož to vypadalo, že počasí bude přát, tak jsem se rozhodl věnovat dopolední čas návštěvě turisticky známých míst. Že se jich do těch necelých čtyřech hodin vešlo tolik, není jen zásluha "rychlých nohou", ale i pražské MHD, která mne s řadou míst propojila, takže se není čemu divit, že počátek je na Pražském hradě, kam jsem se "šoupnul" dvaadvacítkou tramvají, pak samé centrum kolem nádraží a Václavského nádraží, aby se do toho vešla i otočka na Žižkov, mj. po obědě druhý nejdůležitější cíl dnešní cesty za účelem doplnění zásob koření, a poté i po výstupu z metra a krátké procházce i výhledy na Prahu z Vyšehradu. Tam už ale "čas "tlačil", takže posledních pár obrázků z těch turisticky zajímavých míst Vyšehradu a na více než na metro směr Budějovická už nezbylo, neb čas domluveného oběda se přiblížil. Místem setkání byla nedaleká Kolkovna, ale tentokrát místo mé oblíbené speciality z jídelního lístku, tj. kančího se šípkovou a perníkovými noky, padla volba s ohledem na čas na "rychlé polední menu". Na rozdíl od kolegů, kteří dali přednost meruňkovým knedlíkům, moje volba padla na líčka, což se nakonec neukázalo jako dobrá volba, neboť by snesly ještě tak hoďku podusit. Po výměně informací z aktuálního dění a tečce ve formě espressa už pak následovalo jen rozloučení s ubezpečením, že zase někdy příště to zopakujeme. Stejně jako mí bývalí kolegové, i já jsem se v závěru párkrát koukal na hodinky, když na rozdíl od nich, kteří řešili svůj další dnešní program v rámci svého zaměstnání, já jsem "ladil" cestu domů, neb to absolvované už pro dnešek stačilo a něco je třeba si nechat taky zase na příští návštěvu :-) . Takže rovnou do metra s cílem zkusit chytit ještě ten autobus do Hradce Králové, na který během pár minut navazuje bus domů. Na ten pozdější už by stačilo jet vlakem. Ale i to klaplo, takže nejen cesta do Prahy, ale i cesta zpět dnes v naprosté pohodě, doma "za světla" a hlavně bez "rukou na volantu" a čekání v kolonách. Takový návštěva Prahy čeká příští týden. To ale auto zůstane na Černém Mostě na parkovišti a dále resp. zpět to bude už metrem. Vlastně dnes to bylo stejné, až na to, že místo auta to byl autobus. P.S. Ale těch pár obrázků z příští návštěvy tentokrát už nebude za světla. Nejen díky návratu času na tu "normální" hodnotu :-)

Bude o svátku všech svatých léto, mlha či vítr?

Podle toho se prý z pranostik na blížícího se 1.11. dozvíme, jaká bude letos zima. Ale ať bude, jak bude, tak třeba podle letošní sklizně cibule s velkou pravděpodobností asi ani letos nebude jiná, než v několika předchozích letech. Úvahy o blížící zimě ale zatím nechám u ledu, neb ještě jsem se pomalu ani nevyrovnal se začátkem podzimu. Trošku k tomu sice přispěly i vyšší venkovní teploty posledních dnů, ale hlavní se událo uvnitř domu. Ta "poslední fáze" ale nebylo jen čekání na malíře a následné vymalování, neb ještě před tím se podařilo objevit pár "příležitostí" k okamžitému řešení, takže několikadenní pauza do malování nakonec přišla vhod. Pak už následoval úklid a sobotní dopoledne už vše bylo zpět. Vlastně ne všechno, neb u něčeho nastala výměna, u něčeho změna pozice, takže si ty změny náležitě užíváme. Třeba u lednice, neb u ní jsme si za těch pár týdnů zvykli, že byla na chodbě, takže občas první kroky směřují nejprve tam.  Do uplynulých dnů se tentokrát nevešly jen obvyklé činnosti resp. události, ale těch několik mezer v kalendáři stihlo vyplnit i pár událostí, se kterými byly spojeny prima zážitky. Od prima víkendu s naším Tomíkem, kdy část z něj už byla bez přítomnosti rodičů, přes jednu parádní narozeninovou oslavu, pár zajímavých setkání / návštěv po víkendovou návštěvu Prahy na jejímž konci byl začátek podzimních školních prázdnin, který už má v tomto čase až do středečního odpoledne pokračování u nás doma. A netýká se jen naší školačky, ale i těch dvou předškolaček ze školky. Na rozdíl od nich, já si zbylé tři říjnové dny užiji cestováním, neb mne nejprve zítra čekají nedaleké Pardubice, poté opět Praha, aby to završila návštěva Ostravy a cestou zpět i Olomouce, takže nebude divu, že na pátek (první listopadový den) je v kalendáři je jen jedna poznámka na domluvený telefon a ani víkend na tom stran "opouštění" domu parcely není jinak. Ten tam má velkým písmem napsáno ZAHRADA. Když už jsem zmínil zahradu, tak si neodpustím zmínku o tom, že v tomto čase stále ještě ve skleníku plodí okurky hadovky.   Ale zpět ke kalendáři. Teprve po tomto víkendu se uvidí, co k pravidelným návštěvám Pardubic a k několika dalším akcím, jejichž termíny mi určovali jiní, bude možno doplnit. Těch dnů s úplně prázdným kalendářem je tentokrát nebývale hodně, třináct. P.S. Představa, čím by to bylo možné naplnit, už nabývá poměrně konkrétních rozměrů :-)  Zejména když kalendář na další měsíc už takové možnosti nenabízí, což ale vzhledem k tomu, o čem je obvykle prosinec, není nic nenormálního.