Dozvuky svatomartinského víkendu

Když to na začátku víkendu i přes tu trošku nutné improvizace vyplývající z toho, že stále jsou a ještě asi pár týdnů budou v podstatě k dispozici jen ty "tři a půl ruce",  vypadalo, že už je téměř vše připraveno na již tradiční rodinný svatomartinský víkend, přišla drobná změna, která vedla k menšímu přehodnocení. Ne ani tak jeho průběhu, ten se neměnil a opět se vydařil, ale hlavně rozsahu pohoštění, neb trošku zapracovala ze vzduchu nějaká viróza, která vedla k tomu, že nám nakonec stačil jeden velký stůl, že nebylo třeba od vedle si půjčit ani další židle ani cokoli dalšího. A nejen to. V mrazáku zůstává na někdy příště jedna celá domácí husička. Ostatní se už neřešilo a neděle a pondělí stačily na to, aby jedinou památkou na letošní svatomartinský víkend zůstala jen ta husa v mrazáku. Vlastně ještě něco nás bude "provázet" v následujících týdnech, až to vyzraje, čímž mám na mysli vitamínové pickles ze zbylé půlky hlávky červeného zelí, mrkve a cibule, křenu, kopru a trošky soli. Na něm ale bude třeba teprve popracovat, zatím jsou to jen nezpracované suroviny. Tečka za ním byla skutečně v neděli odpoledne, neb večer následovala důsledná "profylaxe" před dnešní ranní návštěvou pavilonu č. 11 hradecké fakultky. Ano, už je to rok, co tam pro mne skončil jeden "projekt", jehož přínosů si od té doby opravdu užívám. Tak proč tam, když je všechno ok? Totiž má-li platit záruka na provedené dílko, tak mne vždy po roce návštěva zde nemine, i když si člověk myslí, vidí či cítí, že je to ok. To ale nestačí, takové potvrzení získá až po důkladném "servisu" a ověření na pořízené rtg dokumentaci. Mimochodem tak mne napadá, na co všechno z jeho tělesné schránky ještě člověk musí dostat nějaký papír, aby se ubezpečil, že může pokračovat "v provozu"?  A jelikož dnešní snídaně byla formou jedné tuby energetického gelu, tak nebylo divu, že cestou na autobusový terminál jsem musel doplnit nejen trochu té energie, ale i kofein. Normálně by to byl čaj, ale ten do kelímku s sebou nedávají a hlavně bylo dost brzo. P.S. Ten červený koberec u Paříže nebyl pro mne, to se snaží v centru města připomenout, že 21.11. tady otevírá megaobchod ten s tou červenou židlí, tedy XXX Lutz. Za mne je ale na tom asi nejdůležitější, že se konečně jednou silnicí propojily dvě nákupní zóny, takže když náhodou tam člověk zavítá, tak se méně projede :-)

Když je o jednu ruku "méně", navíc o tu pravou

Uplynulých pět dní bylo sice spojeno s různými zážitky, ale tou nití procházející všemi dny je a vlastně minimálně až do konce roku téma, jak zase docílit u jednoho tupého úhlu po provedeném operačním výkonu, zaléčení a následné rehabilitaci minimálně úhlu ostrého, nejlépe nulového. A jelikož výkon proběhl snad úspěšně v pondělí, nastal už posun do druhé fáze, tedy zaléčení. Že to teď s pravou rukou není ono a navíc to ještě bolí jako čert, o tom žádná, takže není divu, že přišlo na řadu i nějaké to delegování činností, aby příští milník za necelé dva týdny byl o náhradě sádry za dlahu a pár dní po Mikuláši se už dalo mluvit o začátku rehabilitace.  Zbývá ještě dodat, že místem, kde se ten lékařský výkon odehrál, je Ústav chirurgie ruky ve Vysokém nad Jizerou. Tamtéž budou i ty následující, jejichž termíny trošku pozměnily obsah kalendáře do konce tohoto roku. Na kalendáři se "podepsala" i priorita návštěv ve Vysokém Mýtě, které teď na pár týdnů nahradilo cesty do Pardubic. Tam také věřím v nějaký pokrok, byť zde to bude mnohem složitější. Pondělní nakonec dopadlo dle plánu, i když v jednom případě vděčím jen upozornění z mobilu, že jsem na tu nejdůležitější schůzku dorazil včas. Zejména když se pak opravdu vydařila. V úterý už od Hořic při teplotách až do -3°C bez drobného kufrování následovala cesta další do Vysokého nad Jizerou, přičemž zpět to už tentokrát nebylo po hlavním tahu. Ale nic se na tom nezískalo. První test pravé ruky přišel během oběda, kdy "hambáč" si bylo třeba nechat naporcovat, ale pak už v následujících dnech přišly ke slovu jen jídla na vidličku. Ani s volantem u auta to není žádný zázrak a byť automat řeší to nejnáročnější, tento týden je to s řidičem. Ale jak už někdo řekl, že bude líp, tak ještě příští týden bude takový "oťukávací", ale pak už by to po sundání sádry výměnou za dlahu mohlo být lepší. Minimálně stran té bolesti a větší citlivosti. Pravda je, že ta spousta plánů spojených s přípravou všeho kolem na letošní advent asi dozná pár změn, ale cíl, že letošní adventní čas bude od počátku v pohodě, snad i přes těch několik "překážek" vzniklých v posledních dnech, se podaří naplnit. Zejména když samotný závěr roku bude zase trošku "přelomový", ale jak to tak vypadá, tak by to takový zlom díky dění v poslední době být nemusel. A že se dají věci zvládat i s pravou rukou "z formy", svědčí i to, že na víkend, nesoucí přídomek rodinný svatomartinský je téměř vše připraveno. Na zítřejší dopoledne už čeká jen příprava tabule, u které se tentokrát sejdeme jen v úzkém kruhu rodinném, dopečení husy, knedlíky a červené zelí. A pak už by to mohla být až do konce víkendu jen pohoda, která by se mohla přenést i do pondělního rána do návštěvy do konce října loňského roku hojně navštěvovaného pavilonu č. 11 královéhradecké fakultky. To s pár návštěvami Vysokého Mýta je jediný zápis v kalendáři příštího týdne, aby ten následující už bylo možno říci, že nejen jsme zase "na kolejích", ale jede se +/- něco málo podle "jízdního řádu". Teď ale je před námi již tradiční svatomartinský víkend nejen s plným stolem, ale i domem.

Rozloučení s babím létem v cca kilometru nad mořem

Vlastně i s celým víkendem, který trošku symbolizovalo i to jedno z podstatných jmen uvedených v titulku tohoto příspěvku. A to kilometr, přesněji kilometry, jejichž "výsledkem" je na pár desítek hodin, jak doufám, od dnešního poledne v podstatě téměř prázdný dům. Předcházela tomu sobota strávená nejen na zahradě při likvidaci a následném zpracování zbytku vypěstované zeleniny, ale i balení věcí do tašky a předání pár instrukcí na ten čas. Pak už jen "prosvištění" si nabytého umu v kursu vietnamské kuchyně, jehož výsledkem byly tradiční smažené nudle, kontrola auta a mohlo se vyrazit do podhůří Jizerských hor, kam až nás "zavedl" zdravotní systém s cílem vrátit něco z té naší "schránky" do maximálně funkčního stavu. Cesta i s ohledem na nedělní provoz byla zvolena tím nejkratším směrem a až do Poniklé to vypadalo, že se to dá podle paměti, tedy bez navigace. Ale minutí jedné neoznačené odbočky způsobilo, že jsme se pár kilometrů vraceli. Samozřejmě s přispěním navigace, byť z tohoto směru už bylo odbočení dobře značeno. I přes tu drobnou zajížďku byl příjezd včas, tedy v době určené pro příjem, takže pak už jen příjem a rozloučení s očekáváním, že vše bude ok a jak to půjde, tak bude pokračování zde při návratu domů. A jelikož to odpoledne bylo tak nějak v polovině a počasí přálo, tak před otočkou auta směr domů následovala ještě něco přes desítku kilometrů dlouhá cesta na sever do Příchovic, odkud jsem z místního parkoviště vyrazil pěšky po zelené na necelé dva kilometry vzdálenou rozhlednu Štěpánka, odkud jsem se trošku podíval do kraje a neopomenul poslat pozdrav naší malé vnučce nosící stejné jméno. Pak už jen cesta domů, tentokrát už raději po hlavním tahu až před Jičín a poté v koloně vracejících se aut z víkendu až domů. Zítra je na "programu" nejen pár zařizování ve městě, ale i další "podzimní káva/čaj". Zda poté bude ve městě i oběd, či se "odbydu" něčím rychlým po návratu domů, to ukáže čas. Každopádně budu na telefonu, abych čekal na informaci, že vše dobře dopadlo a kdy se mám do Vysokého nad Jizerou zase vypravit. P.S. Z předpovědi počasí na příští dny to vypadá, že při další cestě do Vysokého nad Jizerou se už ocení, že se s přezutím pneumatik na autě nečekalo, až se zhorší podmínky u nás v nížině. 

Poslední letošní venkovní cappuccina

Víc už jich, myšleno, aby se u něho dalo aspoň chvilku posedět, letos nebude. Nejen kvůli počasí, ale i proto, že se dnešním dnem "zazimoval" zahradní nábytek. Co platí pro cappuccino neplatí pro grilování nějaké té ňamky v zahradním krbu, neb tam se letos ještě nekončí. Zejména když jsem ještě jedno grilování slíbil. To předvčerejší tím ale nebylo :-)

Pel mel závěru letošního babího léta

Kromě toho již zmíněného nepovedeného vstupu do letošního listopadu si s sebou přinesl nejen řadu pro tento čas obvyklých činností, které jsem rád, že se povedlo zvládnout. Což představovala hlavně zahrada, která už čeká jen na výsadbu té obvyklé kopy stroužků česneku, auto, které se dočkalo zimních pneu i zbylá úroda, ze které se v následujících dnech něco rovnou rozdělí a zbytek se uskladní, byť tentokrát by to uskladnění mělo být jen na chvíli, aby se to využilo max. čerstvé.  Počasí přálo, tak s poslední osminkou hruškového frgálu zbyla i chvilka na poslední venkovní čajový "dýchánek" a večer si zahradního krbu "užily" i čertovské špekáčky. Před víkendem, který bude opět trošku "na 4 kolech" prima zpestření. Jinak se svatomartinskou husou a vínkem nespěcháme, zůstáváme u klasiky, tj. první soboty po svátku sv. Martina. Ke změně nás "nezlomila" ani letošní výjimka, kdy už je ode dneška  svatomartinské víno na pultech vinoték. Holt i tady po těch letech, kdy se to striktně dodržovalo, začíná vítězit v tom načasování vítězit byznys.  P.S. Jak se na tu letošní úrodu koukám, tak se nejvíce dařilo tomu, co venku (nepočítám skleník, tam jak papriky tak okurky to měly za 1*) roste nebo se pěstovalo jako něco "bokem". Kromě dýně hokkaidó, červené řepy letos bodovaly a po přenesení do tepla domu stále bodují citróny. A abych nezapomněl, ani Clifovi se ten vstup do listopadu nepovedl, takže má na několik dalších dnů předepsáno pár tabletek, aby se srovnal.