A tak si za pár hodin ještě trošku přitopíme. Možná, že ten předpovídaný mírnější vítr tu pocitovou teplotu tam sice dostane o trošku níže, ale stejně to tam asi letos bude slušná výheň. Vlastně jak jinak, když je to uprostřed léta a je to Řecko, byť jeden z jeho ostrovů a ne pevninská část. Ale jelikož tentokrát nejsou nějaké zvláštní plány a cíle, tak bude stačit se soustředit se asi jen na to vedro, abychom si těch pár řeckých dní jemu navzdory opět parádně užili :-)
Takže nebylo divu, když se před týdnem v ještě větším horku trošku plánovalo nejen na nejbližší dny, ale i na celou druhou půlku prázdnin. Vidina, že o půl deváté večer si venku sednu před pergolu, doplním tekutiny a něco u toho vymyslím, ale nedopadla, takže po třech v podstatě neúspěšných pokusech zůstal kalendář takový, jaký byl před víkendem. Ten taky nebyl nijak zajímavý, zejména dnešek celý až do večerního zalévání zahrady doma pod střechou. Zato "sousedi" se rozhodli to vedro pokořit a dali dnes na raftu Orlici. Přestože se nic do kalendáře na příští čtyři dny nenaplánovalo, není kalendář prázdný. Zejména úterý a čtvrtek v sobě mají poměrně dost věcí, které třeba zvládnout, abychom mohli s klidným svědomím na ten týden odjet a svěřit dům do péče našim "sousedům". Stejně to je paradox, ještě nedávno člověk před dovolenou hlavně kvaltoval se vším v práci a to doma nějak k tomu dopadlo, teď už je to bez práce a vypadá to málem stejně :-) Letošní rok má ale jednu výjimku, po delší době v té "náhradní péči" nebude velkou roli hrát zahrada, neb žádnou zvláštní úrodu netřeba díky letošnímu jaru řešit. A dokončené květinové jezírko s posíleným vzduchováním bude vyžadovat jen občasné nakrmení těch pár karasů. Takže denně to bude jen skleník a bonsaje. V případě, že by nebyly žádné srážky, tak jednou za pár dní něco málo venkovní vegetace a truhlíky na oknech. P.S. Svátek sv. Martina je sice až na podzim, hrozny pro Svatomartinské víno teprve rostou na vinné révě, husy se teprve začínají vykrmovat, ale nic nebránilo si v pátek večer připomenout tento svátek lahví loňského Svatomartinského a naplánovat letošní rodinnou sešlost při této příležitosti. Předcházela tomu ještě ochutnávka v marinádě pečeného bůčku s rýžovými nudlemi. A co je v těchto dnech asi nejdůležitější, tak výpadek IT na letištích a v lékárnách BENU je prý odstraněn, takže s cestováním by nemusel být až na obvyklá zpoždění problém. Nabízené pojištění nedoručení zavazadel do místa dovolené jsem nevyužil, neb tentokrát letíme z Pardubic, a tam by neměl být to jedno letadlo, co tam v tom čase bude, kompletně obsloužit, aby kufry nezůstaly na letišti. A ani zpět by to nemělo být jiné. byť do odletu už zbývá cca stovka hodin, přesto ani tento časový úsek určitě nezůstane nepovšimnut nějakým dalším, tentokrát neplánovaným zážitkem, který by zde zasloužil nějakou zmínku. Příští týden už otevírá dveře, a kdyby zítra odpoledne vyšla předpověď a trošku se ochladilo i díky odpolednímu dešti, nebyl by to špatný začátek posledního celého červencového týdne letošního roku.
Tentokrát moje kroky vedly do Holešovické tržnice, aby tam včerejší večer vyplnil kurs vaření. Tentokrát to byla vietnamská kuchyně. Proč zrovna ta? Asi pro svou lehkost, pestrost, plnou různých chutí, používáním čerstvých surovin a na rozdíl od těch dalších asijských používáním více bylinek a méně pálivého koření. Gastronomie mající i určitý filosofický základ. Pět jejich základních chutí se řídí pěti elementy vycházejícími z tradiční čínské medicíny. Tedy ostrá (železo), kyselá (dřevo), hořká (oheň), slaná (voda) a sladká (země). V jídlech vždy převažuje buď ta jedna dominantní nebo jejich skvěle vychytaná kombinace. A tak jsme se snažili, aby to tak dopadlo i s námi připravovanými jídly. Suroviny a metodické resp. i praktické vedení ), aby to tak dopadlo, bylo na té nejvyšší úrovni, navíc jsme získali i spoustu doprovodných rad i informací. Úplně "nedopadlo" jen to, že co jsme si navařili, to jsme všechno nesnědli. To se opravdu nedalo, neb připravená jídla rozhodně nepředstavovala dětské porce, aby se to čtyřchodové menu dalo zdolat. A tak část toho hlavního jídla skončila v krabičce a dnes bude použita jako "upoutávka" na mé příští větší domácí vaření, kdy bych si chtěl ověřit s využitím získaných receptů a pořízené fotodokumentace, jak se to tentokrát povede už bez odborného vedení :-) Na rozdíl od indické kuchyně, kde jsem doma nejprve dvakrát hledal to optimum pálivosti, tady si myslím, že bych to mohl dát "z první" a věřím, že ten skvělý zážitek, který jsem si z kursu odnesl, posunu dále. P.S. A když to dobře dopadne, nebude od věci oprášit i jeden hodně starý recept na jarní závitky, který u nás zanechali po tom, co nám je připravili na oběd, někdy na začátku devadesátek čtyři vietnamští inženýři praktikující v tom čase v Elektrárně Opatovice nad Labem. Jen ten recept aspoň u jedné položky dozná změny, Glutasol (přípravek na rozvinutí chuti) určitě nahradí trocha čerstvých bylinek. A ještě z "druhého soudku" - dnes už horký čaj o páté (ranní) nebyl :-)
Konečně jsem si měl možnost prohlédnout i tu pražskou lávku a byť jako stavební laik, trošku i porovnat s tou hradeckou u Aldisu. Obě splnily svůj hlavní účel, tj. zajistit přístup z jednoho místa do druhého, v případě té pražské došlo k napojení i toho třetího, ostrova Štvanice. Obě jsou také z inovativního materiálu. V čem se obě liší, je samozřejmě délka daná vzdáleností propojovaných míst, architektonický návrh adresující tu pražskou do přísné účelovosti včetně naplnění protipovodňových opatření instalací zvedacího zařízení na holešovické straně, ta hradecká tu účelovost povýšila i do určité nadčasovosti. A zásadní odlišnost? Odezva veřejnosti po jejím zprovoznění na zveřejněné celkové náklady na výstavbu. Těch 352 mil. Kč v případě té pražské 300 m dlouhé s 80 m rampou na ostrov štvanice rozhodně nevyvolalo takovou odezvu, jako těch 175 mil. Kč u té hradecké 103 metrů dlouhé. Trošku i tím, že před 9 lety, když se začala soutěž připravovat, byly náklady odhadované na 34 mil. Kč. U té pražské to mělo být něco málo pod 300 mil. Kč. Ale doba ukáže, zda toto dílo získá tu očekávanou proslulost jako jedna z budoucích dominant města. Vše s vědomím, že každé hodnocení je do jisté míry subjektivní, ale co do toho hlavního, tedy využití, má ta hradecká ještě hodně co dohánět. Snad jí v tom trošku pomůže i dokončení veškeré plánované výstavby kolem Aldisu. P.S. Ta pražská mne jako parádní zkratka dnes dovedla z Karlína až k Holešovické tržnici na v její hale č. 36 za chvíli začínající večerní kurs vaření.
A to nejen v čase odpoledním, ale i v tom ranním. Prostě úterní ranní zdání, že ta lehká viróza je zažehnána, vzalo hned po odpoledním návratu z Pardubic za své a vrátila se dieta a navíc k tomu přibyla i postel, neb jsem si chvílemi připadal jako v parní sauně. A tak nastalo tentokrát opravdu pečlivé kurýrování, zejména když na uvedení se do zítřejší podvečerní cestě do Prahy vyhovujícímu stavu bylo necelých 48 hodin. Teď, když už to je necelých dvacet, tak to vypadá, že by to zítra odpoledne už mělo být pro normální fungování bez nějakých větších výkonů v pohodě. Takže večerní kurs vaření - speciality vietnamské kuchyně by neměl být "ohrožen". Mimochodem mi v jednu chvíli přišlo na mysl, že co to zase lítá ve vzduchu, když to s člověkem tak zacvičí. Být na dovolené v Egyptě, tak bych asi jasno měl, ale tady? Každopádně se tímto pár věcí posunulo do příštího týdne, takže plánovaný relativní klid před odjezdem na týdenní dovolenou v čase, kdy prázdniny posunou do své druhé poloviny, doplní pár odložených věcí z první půlky tohoto týdne a snad se konečně dostane i na pergolu, tedy její úklid pro plánování dalších domácích akcí tohoto léta. A jinak ? Včerejší odpolední jaroměřské Pendolino to opět vytáhlo u Čeperky na těch 160 km/hod.. Ale tentokrát na tu stovku, kterou pak z Pohřebačky drží až před Hradec, postupně nedobržďovalo, ale naopak, rozjíždělo se z nuly. A to hned ze zastávky v Opatovicích. Proč? Prostě tam muselo neplánovaně zastavit. A na cca dvou kilometrech ze stošedesátky na nulu, to už téměř vypadalo, že někdo zatáhl za záchrannou brzdu. P.S. Viróza, neviróza, těch pár broskví, co se nakonec i přes ty jarní mrazy urodilo, si nenecháme zlikvidovat vosami a včelami, byť určitě už tak jich bude dost napíchaných, když ne už nakousaných. A k tomu poslednímu obrázku - zítra bude šance posoudit i toto dílo, zejména vůči té trošku dražší a kratší lávce, co je u Aldisu v Hradci. Takže jsem si dovolil zapůjčit toto foto pro přiblížení její velikosti, neb takto ji vyfotit nemám šanci.
