Od neděle do pátku aneb kde a co dříve

Úvodní příprava na rekonstrukci kuchyně v čase ještě než jsme zamířili do Porta představovala jen to, že si truhláři jen odmontovali a odvezli všechny atypické desky z kuchyně pro výrobu nových. To se kuchyň byť omezeně dala ještě používat. Neděle už byla o jejím kompletním vyklizení a odpojení všech přívodů a odpadu, čemuž se musí od tohoto času přizpůsobit naše žití ještě po několik dalších dnů. Takovým paradoxem je, jak to tak vypadá,  že "nelepší" azyl si vydobyla domácí "kavárna" :-) Aby to ale nebylo tak jednoduché, neb možnosti jsou využít kuchyň "u sousedů", tak ve stejný den jim odešel bojler na teplou vodu, což přineslo další omezení. S tím jsme tedy vstoupili do začátku tohoto týdne. Vstup do začátku týdne už ale byl zdařilý, nalití stěrky na podlahu dopadlo, byť těch pytlů hmoty bylo o něco více než se plánovalo. Tím však asi vše bezproblémové skončilo, neb hned odpoledne se objevila porucha na plynovém kotli, což znamenalo zajistit provizorní vytápění nejen v kuchyni, aby tam stěrka řádně vyschla, ale i aspoň ve dvou obytných místnostech, a čekat na servis. Mimochodem ten má v tomto čase poměrně napilno, ale povedlo se domluvit opravu hned na druhý den. Po rychlém zásahu se provoz kotle obnovil, ale stačila chvilka a vše se vrátilo do stavu před opravou. Tentokrát se už nečekalo na termín, ale až dorazí nové těsnění do před spalovací komoru,  což bylo avizováno na čtvrtek. Takže čekalo náhradní topení minimálně do pátku dopoledne. To s sebou přineslo i to, že i přes maximální snahu o zajištění náhradního topení stěrka dostatečně nevyschla, takže pokládka podlahy se posunula na čtvrtek, kdy už ale měli nastoupit truhláři. Ti se tedy posouvají na začátek příštího týdne. Nová podlaha ale už leží, navíc od dnešního poledne už zase po 4 dnech, kdy na tu smůlu ale ještě jakž takž přálo počasí, normálně topíme  a odpoledne už se podařilo i nastěhovat část věcí zpět do domu. Takže to vypadá, že jsme si snad už vše špatné zase na chvilku vybrali a vracíme se "na koleje". Nebyly to ale jen ty výše zmíněné zážitky. Týden zpestřilo i pár zajímavých momentů po mailu, WhatsAppu, Messengeru, telefonu a i přes SMS, takže hledání termínů na dvě zamýšlené vícedenní resp. nakonec možná jen jednodenní akce už začíná být do konce tohoto roku poměrně obtížný. A to nemluvím o tom, že se tento týden "oživilo" i několik kontaktů z mého posledního pracovního působení, takže i to bude chtít něco najít.  P.S. To středeční cappuccino už zřejmě bude asi tím letošním posledním "venkovním". To ale asi nelze tvrdit o trávníku, který podle toho, jak zase vyrostl, bude potřebovat před příchodem zimy ještě posekat asi dvakrát. Pokud by ale měla vyjít předpověď avizující na nejbližší dny příchod pár mrazivých rán do střední Evropy, možná že už vše zůstane jen u toho jednoho a sekačka si letos půjde odpočinout na rozdíl od loňského roku už v polovičce října.

Bonsaje se oblékly do barev podzimu

Což značí, že je v nejbližších dnech už čeká stěhování na jejich obvyklé "zimoviště". Ty, co se venku jen letnily, už na svém obvyklém místě, tedy na okenních parapetech uvnitř domu pobývají více než měsíc a na své zazimování se připravují tam. P.S. Na citronovníku ale ještě musí dozrát zbytek letošní úrody.

Porto a jeho rozmanité chutě

Od pestré snídaně ve 3* hotelu Star Inn na předměstí Porta přes nabídku několika restaurací v přilehlých uličkách v historickém centru kolem náměstí Carlose Albert a na druhém břehu proti vinným sklepům Calém až po malou restauraci O Leme v nedalekém Macosinhos. To byla místa, kde jsme se potkali s místními specialitami. A že to bylo velmi příjemné setkání, o tom svědčí obsluze vrácené prázdné talíře a skleničky :-) P.S. A zajímavá zkušenost, s čerstvou treskou se zde v podstatě nepotkáte, ale tu sušenou v podstatě umí udělat tak, že to nepoznáte. Aspoň taková je má zkušenost z předchozích návštěv Portugalska, v Portu jsem dal přednost specialitám z "černého prasátka".

Porto v sobotu slavící svátek republiky

Ale tuto informaci jsme se dozvěděli až během poledního návratu do hotelu. Do té doby jsme "pracovali" s tím, že je dnes jen sobota. To, že jsme ráno do města odjeli busem o 5 minut pozděni, než bylo v jízdním řádu, jsme podle místních zkušeností považovali za normální. Ale nebylo, on odjel včas podle jízdního řádu na provoz ve svátcích. Počasí svátek neřešilo, takže deštník nebo aspoň mrholení, První "překvapení" na nás čekalo v podobě mříží na vstupu do tržnice, kdy nejen my jsme netušili, proč je zavřeno. Ale jelikož jsme se na to nikoho neptali, důvod jsme se dozvědět nemohli. Takže dopolední nákupní "výlet" skončil návštěvou jedné pekárny nákupem pár baget plněných masem z černého prasátka na cestu a po procházce přes téměř zavřenou nákupní ulici Santa Catarina a několik sousedních uliček jsme za deště doputovali na zastávku busu č. 304 a čekali na bus č. 304 vyhlédnutý podle sobotního jízdního řádu (to tam jezdí s 30 min. intervalem). A tentokrát jsme se netrefili, takže nezbylo než oželet poslední jízdu centrem a zavolat si Bolt. Ten k mému překvapení to také vzal centrem a navíc to bylo za polovinu, než by nás stál bus. Pak už následovalo balení, check-out v hotelu a odjezd na letiště. Tam to sice také bylo o menší frontě u bezpečnostní kontroly a asi čtvrthodinovým čekáním ve frontě na odletové bráně, než nás za deště pustili na plochu, abychom si po ne zrovna málo metrech došli k letadlu a do něj nastoupili. Odlet byl tentokrát zpožděn jen o necelou půlhodinu a když k tomu připočítám, že tentokrát byly v Praze kufry téměř hned, tak plánovaný příjezd domů do 22.00 hod. se podařil.  Byť v Portu bylo počasí nic moc, bylo ale teplo, takže první, co bylo po návratu na pořadu dne vlastně již noci byl domácí horký punč. Tady už jen zbývá dodat, že ty necelé 4 dny v Portu i přes to ne zcela příznivé počasí se vydařily a přinesly do našeho "cestovního deníku" dalších pár (nejsou tím myšleny jen dva ale několik) zážitků. P.S. Tržnici nakonec nahradil free-shop na letišti, kde sice měli podobný sortiment, ale menší výběr. Takže jsme se s prázdnou nevrátili a věříme, že i těm, pro které jsme vzorek místních produktů přivezli, přinesou aspoň nevšední chuťový zážitek. Stran těch našich se možná ještě v nějakém stručném příspěvku, nejlépe v tom dalším, ještě vrátím.

Páteční Porto aneb i počasí občas ukáže vlídnou tvář

Byť tomu bylo ale až od poledních hodin, to už jsme měli za sebou prohlídku několika dalších míst v historickém centru města, velkého městského parku s kulturním stánkem v podobě haly s půlkulatou střechou a řadou vyhlídek na řeku Douro i na jižní část města. Před polednem jsme si ještě stihli prohlédnout židovskou část města, z jehož vyhlídky jsme si opět prohlédli město ze tří směrů, abychom pak křivolakými uličkami sestoupili na nábřeží, prošli se na něm vybudovanými tunely a své páteční dopolední (vlastně "přespolední") putování uzavřeli na náměstí nad nádražím na stanici busu č. 500, který nás měl dovézt k Atlantiku, tedy poslednímu, tentokrát neplánovanému místu našeho poznávání Porta a okolí. Tentokrát autobus přijel, byť jsem si na něj zase "chvilku" počkali. Mimochodem ten ranní od hotelu, na který jsme šli hned po snídani, aby nás dopravil do města, nedorazil. Takže se odjet povedlo opět po dalších 20 minutách čekání. Na dotaz u řidiče, proč předchozí autobus nepřijel, následovalo jen pokrčení rameny. Zřejmě si ještě pomyslel, co bychom ještě chtěli, když autobus přijel. Jinak to, že jeden podle jízdního řádu vypadne, tu není prý nic neobvyklého. Ale zpět k č. 500, z jehož horní paluby jsme při jízdě po pobřežní silnici prohlédli, co nás čeká při pěší cestě zpět. Že zatím nepadla zmínka o poledním doplnění energie? Většinová dohoda byla, že se najíme až dorazíme do asi 10 km vzdáleného městečka Macosinhos. Tam už bude na každém, jakou strategii zvolí, zda a kde se nají, zda zpět to bude pěšky, částečně pěšky nebo busem. My jsme zvolili rozloučení se zbytkem výpravy hned po výstupu z autobusu, v přilehlé uličce jsme stihli před třetí hodinou odpolední, kdy se tam většinou restaurace zavírají, aby otevřeli v sedm večer (samozřejmě mimo hlavní turistická centra a fast foody), si objednat něco z rybích specialit a poté už s jednou pauzou uprostřed na kávu následovala asi 12 km procházka po pobřežní kolonádě kolem na místní podmínky dnes poměrně klidného Atlantiku a poté po nábřeží řeky Douro za téměř nepřetržitého pozorování tramvajové trati a lovení obrázků zde provozovaných tramvají většinou pro turisty toužící si z tramvaje prohlédnout část pobřeží. Tentokrát jsme až pod železný most nedorazili, z trasy jsme odbočili o kilometr dříve a po prudkých schodech a pár úzkými uličkami jsme kolem nemocnice opět dorazili na náměstí Carlose Alberta, odkud už bylo jen pár kroků do Casa Guedes za ochutnávkou další místní speciality, plněné housky trhaným masem z černého prasátka doplněné pohárkem portského. Menší únava hlavně z dnešních kilometrů už byla znát, přesto jsme se ještě stihli cournout okolními uličkami za účelem prohlídky místních suvenýrů, ale nakonec jsme si řekli, že to hlavní nakoupíme zítra dopoledne, kdy se ještě před odletem chceme podívat do města a teprve pak se odhlásit z hotelu a odjet na letiště. A že se povedlo stihnout poslední autobus, který navíc přijel podle jízdního řádu, to už spolu s odpoledním pěkným počasím byl takový bonus k tomu všemu dnes zažitému.