Přiznám se, že jsem se na tomto blogu důsledně vyhýbal psaní o
.JPG)
práci, ale pro tentokrát se tomu již vyhnout nepůjde. Proč? Protože dnešní téma je právě s mou prací spojeno. Když pominu řadu pracovních informací z dřívější doby, vše odstartovala až tato zpráva z posledních dnů.Sakarya Elektrik Dagitim Şirketindeki (Adapazari,Kocaeli,Bolu,Düzce illeri Elektrik Dagitim Şirketi) kamu hisseleri Özelleştirme Yüksek Kurulunun 19 Eylül 2008 tarihli karari dogrultusunda en yüksek teklifi veren AKCEZ Ortakligina 11.01.2009 günü devredildi.
Pokud umíte "po turecky", přesný překlad je pro vás hračka. Pro nás ostatní se musíme spokojit s tím, že autor této zprávy sděluje, že bylo Skupinami ČEZ a Akkök ve strategickém partnerství dokončeno převzetí turecké distribuční společnosti Sedaş, jednoho z lídrů v tureckém energetickém sektoru působícího v průmyslovém srdci Turecka poměrně blízko Istanbulu v oblasti měst Sakarya, Bolu, Düzce a Kocaeli. A právě tato zpráva oživila mé vzpomínky na řadu výběrových řízení v
Makedonii, Polsku, Rumunsku, Bulharsku, Slovensku a Ukrajině a převzetí společností Bulharsku, Rumunsku, které jsou spojeny se Skupinou ČEZ, mým zaměstnavatelem, a kterých jsem se zúčastnil. Právě v těchto zemích jsem působil v týmu skvělých lidí při připravě nabídek do těchto výběrových řízení resp. při zjišťování skutečného stavu ve společnostech po jejich převzetí. S touto činností se pojí řada vzpomínek i spousta získaných zkušeností, zejména při srovnání podmínek s těmi našimi "domácími". A to nejen po pracovní stránce ale i po té lidské, neb jsme občas zavítali až do míst, kde pomalu i ti, co nás provázeli, byli s námi poprvé a sami byli překvapeni, jak složitý je v těchto místech život. A od té doby v některých "domácích" situacích občas přijde na mysl i připomenutí toho, jak to je jinde. Vězte, že to rozhodně nezaškodí. K této zprávě navíc "přišel i mail" od mého bývalého kolegy s informací, že si zítra "balí kufr" na cestu do Turecka k prvnímu seznámení o situaci, na což v průběhu několika následujících týdnů prý naváže zjišťování skutečného stavu, známé spíše pod pojmem "due dilligence". A stejné jsem se dozvěděl od mého současného 
kolegy a mého šéfa, navíc s dovětkem, že se zřejmě spolu nějak podělíme o zastoupení jak v tomto týmu, tak i v připravovaném týmu pro Albánii, kde již bylo také dokončeno převzetí místní distribuční společnosti. K tomu ale v místním jazyce informaci pro tento příspěvek nemám :-) Takže uvidíme, zda a když ano, tak co nás tam všechno čeká. A jelikož se svět stále více propojuje, v takovém případě lze očekávat v čase večerním i "zvýšenou aktivitu" na tomto blogu, neb vždy se najde něco, s čím by se člověk chtěl podělit hned, jako tomu bylo (ale mailem), když jsem v roce 2006 působil dva týdny na Ukrajině v Kijevě, Chersonu, Jaltě, Sevastopolu a Oděse. 
Cesta na Ukrajinu (12.6.2006)
Na letiště se nám podařilo dostat přes obvyklou zácpu a doslova po přískocích přes celou Prahu poměrně včas. Po odbavení jsme si si počkali na zpožděný odlet způsobený pozdním příletem letadla (Airbus A320) do Kijeva. Čekání nám zpestřila velmi důkladná osobní prohlídka a navíc
potom mezi nás přivedli retrívra, který očuchal všem příruční zavazadla, kousek ode mě objevil zavazadlo zřejmě s nějakou drogou a tak začal na tu dámu docela slušně dotírat. Evidentně byl rád, dostal odměnu a z paní se nakonec vyklubala figurantka, takže cvičení na letišti . Opožděné přistání znamenalo i delší rolování, než se pro naše letadlo našlo nějaké místo na ploše. Při 
výstupu z letadla počasí nic moc, mrholilo a 17 st.C, což nás pak provázelo až do hotelu Fregat v Chersonu. Ale postupně – nejprve setkání s pasovou kontrolou, kde jsme strávili s vyplněnou přistávací kartou 60 – 80 minut ve frontě na vstup. Každému se věnovali opravdu důkladně. Od 2 do 10 minut. Potom jsme šli k pásu pro kufry - můj v tom zbytku kufrů na něm samozřejmě nebyl, ale jelikož jsme viděli popadané kufry mimo pás a pobíhající obsluhu, tak jsem šel za ním a "oprášenou" ruštinou jsem se dožadoval svých zavazadel. Nakonec se můj kufr objevil. Sice shora poměrně dost namočený,že asi chvilku někde stál venkovní ploše, ale hlavně že byl na světě. Potom překvapivě rychlý průchod zelenou zónou (pod dohledem asi 8 celníků s pravděpodobností 50% na prohlídku, když nemáš jen normální kufr a nevypadáš podle jejich představ). A tak po cca 2 hodinách po příletu konečně odjíždí celý tým pohromadě minibusem do 
hotelu. Věděli jsme ale, že to bude 8 - 10 hodin jízdy dle situace na silnici. Počátek cesty (asi 250 km) byl pořád rovně po dálnici. Byl svátek, takže spousta bouraček v kolonách a samé zdržování se. Potom první větší zatáčka, odbočení na křižovatce vlevo a cesta zbývajících 330 km po okreskách. Čím blíže k místu pobytu, tím horší cesta. Do místního hotelu (kvalita jako trošku horší Alessandria v HK) jsme dorazili ve 2.30 hod. ráno, jedině díky cestovce jsme měli poměrně bleskové ubytování. A zhruba o půl čtvrté jsem se dostal do postele. Díky pozdnímu příjezdu byl začátek prvního pracovního dne posunut na 9.00 hod.. A jelikož jsem toho moc nenaspal, tak v rámci možností vzniklo i těchto pár řádek s dojmy z příjezdu na Ukrajinu.
Žádné komentáře:
Okomentovat