Šumava 2010 - den šestý, aneb paráda hned od rána

Ještě ráno utvrzováni, že počasí bude horší, než předevčírem předpovídali, tedy za polojasna s poměrně nízkou oblačností jsme vyrazili s jednou malou zastávkou na cestě (těžba dřeva) směr Železná Ruda. Na parkoviště na Špičáckém sedle, abychom zde zanechali za "poměrně slušnou" cenu, se kterou by mohli konkurovat i hradeckému Atolu, pardon nově firmě ISP, auto. Proč? Všechno parkování přes dvě hodiny už je jako za celý den. A uznáte, že trasu na Černé, poté Čertovo jezero a zpět do sedla udělat za dvě hodiny sice asi lze, ale jen pro sportovní výkon.Čertovo jezero nás přivítalo ve své plné kráse, zalité sluncem a modrou oblohou nad sebou. Stejně to vypadalo na kilometrovém stoupáku na rozcestí u Rozvodí řek Labe a Dunaje, aby při klesání k Čertovu jezeru se k tomu přidal vítr. U Čertova jezera opět velká pohoda a jelikož plány tímto pro dnešek rozhodně nekončily, čekal nás po žluté návrat k autu. Vědomi si "prokoučování"obědů v posledních dvou dnech jsme tentokrát nic neriskovali a posilnili se včas s tím, že třešničku na závěr jsme si nechali na další "štaci". Tou bylo parkoviště na druhé straně hranice pod vrcholem Gr.Arber, kde jsme opět nechali auto odpočinout (až po návratu jsme zjistili, že na ne zrovna vhodném místě, byť s řádně zaplaceným parkovacím poplatkem - ale "neodtáhli jej":-) Po vyjetí lanovkou kousek pod vrchol jsme se rozhodli, že před kávičkou a něčím sladkým si ještě dáme hodinový okruh kolem vrcholu s výstupem na všechny boční vrcholy i poté na hlavní vrchol. Počasí nám k tomu přálo, po obloze občas přešel větší bílý mrak a přibývala jedna fotka za druhou. Zajímavý pohled byl i na zde umístěné vojenské objekty, a to nejen z těsné blízkosti.Poté slíbená kávička s něčím sladkým (teplý štrůdlíček neměl chybu) a když přes vrchol se začalo převalovat stále více šedivějších mraků, přidal se vítr a obsluha venkovní zahrádky začala sklízet se stolů vše volně ležící, nezbylo než sjet do údolí, "přivítat"se s autem a vyrazit na cestu zpět. Cestou jsme se ještě zastavili před Srním, abychom se ještě podívali k Hauswaldské kapli a poté v samotném Srní, kde jsme se ještě stihli podívat, jak to vypadá na chatě Vydra, na které jsme v devadesátých letech trávili týden dovolené. Ach ty vzpomínky :-) To, že jsme dnes dorazili na Kvildu trochu později, asi netřeba zdůrazňovat. Byl to opravdu parádní - jak na zážitky (a s nimi spojené další kilometry spojené opět se slušným převýšením a po svých) tak i na dobré (přesněji výborné) zprávy - Martine blahopřejeme a držíme palce.

Šumava 2010 - den pátý, aneb mezi stromy

Avizované zlepšení počasí se na svět nějak nemělo, přesto se plány na dnešní den neměnily. Dokonce s vírou v podstatné zlepšení (tj. na odpoledne do místních končin avizované skoro jasno i poměrně teplo) jsme plány na prohlídku Stezky v korunách stromů a Stromové věže v NP Bavorský les ještě doplnili o vrchol Javoru z německé strany. Mj. i proto jsme po delším čase lenošení provětrali i kola automobilu. Přijet co nejdříve po otevření se vyplatilo, neb ty davy, které jsme viděli, když jsme prohlídku stezky a věže končili, by asi neumožnily si plně vychutnat nejen celou trasu ale i jednotlivé adrenalinové atrakce na jednotlivých stanovištích. Pohybovat se ve výškách od 0 metrů až do 40 m nad zemí byl opravdu nevšední zážitek. Vždyť dívat se na vrcholky většiny stromů z jejich těsné blízkosti se nepovede, ani kdybyste na ně vyšplhali.Dostat se na vrchol věže "šroubovicí o sedmi závitech" a "závěrečnou točenicí" na vrcholovou plošinu představovalo jít něco přes půl kilometru neustále proti směru hodinových ručiček a přitom na jednu otočku vystoupat jen pár metrů. Nahoře jsme měli možnost kochat se jen "omezeně" - díky mrakům a oparu. Ale i přes poměrně slušný vítr dík za to. Když jsme se potom po směru hodinových ručiček zase "rozmotali", napadlo nás ještě v rámci "odpočinkového dne" zde absolvovat okružní trasu "Zvířata ve volné přírodě". Když jsme se po půlhodině chůze (aniž jsme si ujasnili, jak dlouhá stezka vlastně je!) kolem několika stanovišť,kde nás měli jejich obyvatelé "docela na háku", pokud nebyli zrovna "zašití" někde v křoví (jen ty divoké svině se řádně zviditelnily :-) dostali k orientační tabuli, zjistili jsme, že nám do konce zbývá ještě asi šest km! Když k tomu přidám, že obloha se stále více zatahovala, takže z vrcholu Javoru by asi nebylo nic vidět (přeloženo tedy na zítra), tak s vírou, že další zvířena nám bude více nakloněna, jsme absolvovali i zbytek. Toto docela vyšlo, ale na úkor včerejšího předsevzetí na oběd v normálním čase. A jelikož jsme "prokoučovali" všechny (asi tři) možnosti na trase před Železnou Rudou a ani zde se nám nezadařilo, zůstalo nám (pokud jsme nechtěli vyjet z trasy domů) už jen pár možností. A když jsme před Prášily "zkejsli" v lese, než naloží kamión kládami a trochu uklidí silnici po právě skončené těžbě, zůstalo už jen "u svačinky" na Klostermannově chatě na Modravě. Po této malé náplasti už hurá na Kvildu, kde po "zlidštění se" už na nás čekala na večeři pořádná "flákota", aby se dojem z dnešního dne i po této stránce trochu vylepšil :-) Že zítra už to bude s obědem (v pravidelném čase :-) lepší, nemohu slíbit, ale "vynasnažíme se".Vše závisí na tom, jak dopoledne zvládneme ze Špičáckého sedla nad Železnou Rudou trasu k Černému a Čertovu jezeru a zpět k autu, abychom se na odpoledne přesunuli na německou stranu pod Javor, kde by snad něco z bavorských specialit mělo být v nabídce na posilněnou před odpolední turistikou zde. Pozn. Pobavila mě diskuse odpočívajících cykloturistů, kteří se domlouvali, zda po uplynulých 4 dnech mají za sebou 60 či 80 km! To my po stejném počtu dní máme skoro taky - 70 km - ale po svých :-)

Šumava 2010 - den čtvrtý, aneb dobře oblečeni

Jestliže jsme včera vzývali štěstí, aby nám pomohlo při dumání o programu na dnešek, asi jsme si spletli dveře a naše prosby nejenže šly do ztracena, ale za těmi dveřmi na nás ještě navíc čekala trocha smůly resp. komplikací. Ráno podle předpokladů pršelo, tak jsme se po delším vyčkávání po snídani nakonec rozhodli udělat si "odpočinkový den"venku s tím, že se s nepřízní počasí pokusíme bojovat krátkými vycházkami na různých místech při využití auta pro přesuny mezi nimi. Prostě přesně v duchu zde propagovaného hesla "Zaparkuj a jdi dál". První parkování - Svinná Lada s poblíž poměrně známou lokalitou Chalupské slatě.Do příchodu na poválkový chodník vedoucí k místnímu rašelinnému jezírku uprostřed rostoucí kleče se objevil "třetí do dnešního mariáše" - déšť, kterému v naší společnosti zalíbilo a dal nám to nejen zde ale v podstatě i po celý den na vědomí. Prostě moc času na prohlídku nám nezůstalo. Další zastávkou byla místní část Lenory, tedy Kaplice, přesněji jejich konec (parkoviště, výchozí místo do přírodní rezervace Boubínský prales). První část cesty - po mém návratu z Idiny Pily zpět na parkoviště do auta pro peněženku a doklady zapomenuté v autě - kolem laťkového oplocení docela šla a na obloze občas se i "zamodralo" a tak místo plánované procházky po místní naučné stezce vedoucí právě jen kolem tohoto oplocení (viz odpočinkový den) jsme z této stezky odbočili a nechali se zlákat k výstupu na vrchol Boubína (1362 m n.m.), kde jsme si chtěli prohlédnout dřevěnou vyhlídkovou věž vysokou 21 m. To představovalo zdolat nejen 105 schodů při cestě na její vyhlídkovou plošinu, ale předtím dalších 400 výškových metrů z poloviny v poměrně náročném terénu. V průběhu výstupu to na pár minut vypadalo, že oblačnost ustupuje, ale asi 2 km pod vrcholem se opět ozval náš dnešní průvodce a spustil své představení tak, že 500 m pod vrcholem si člověk místy připadal, jakoby to na něj lili z konve. Schovat se nebylo kde, až nahoře pod malou stříškou u vstupu do věže, neb samotná věž je děravá a tudíž je to v ní pomalu jako pod okapem. Vidět nebylo více než na dvacet metrů, přes vrchol se valila vrstva nejnižších mraků a déšť ne a ne ustat. Ale pak mu to nedalo, umožnil nám výstup nahoru, kde nakonec i silný vítr byl k užitku a asi dvakrát na pár vteřin pohnul s mraky tak, aby člověk uvěřil, že je odsud opravdu daleko vidět (ale bylo to jen do vnitrozemí). Ani cesta zpět přes zbytek naučné stezky nebyla bez deště (chvílemi docela silného) . Až jsme si dole u jezírka museli dát pauzu, která ale nic neřešila, tak po pár minutách jsme pokračovali, ať už to máme za sebou. Zpět jsme dorazili v čase, kdy už nemělo cenu se někde stavovat a tak to bylo nejen bez pozdního oběda, ale i bez kávy :-( A navíc místo dnešního odpočinkového programu tu byla další dvacítka km, přes půl km převýšení jak nahoru tak i samozřejmě dolů a hlavně spousta litrů vody.Když k tomu připočítám dopoledne docela často vyzvánějící mobil a fakt, že až na malou resuscitaci na vrcholu Boubína mě pro dnešek nechal ve štychu foťák (nakonec to bylo jen baterkami), tak to bylo třeba nějak zlomit. A tím, co nakonec vše uvedlo do stavu "ochoty plánování na zítra" :-) byla večeře. Ten houbový gulášek opravdu neměl chybu. Takže nabít baterky nejen do foťáku a zítra směr Stezka v korunách stromů v NP Bavorský les ("jen" 1300 m ve výšce 8 - 25 m) a Stromová věž vysoká 44 m. Zbytek si už doplníme na místě, ale jedno je jisté. Další dvacítka km to nebude, spíše si vynahradíme "stravovací nekázeň" z posledních dvou dnů :-)

Šumava 2010 - den třetí, aneb na plný výkon

Předpověď počasí je jedna věc, skutečnost druhá. A víra, že nás tady a po trase dnešního putování všechno špatné mine, byla velká. Abychom však mohli vůbec začít, bylo třeba se kousek přesunout. A to do Prášil, odkud vycházela naše dnešní trasa. Byť jsme před odjezdem viděli v TV v Panoramě, že na skle kamery v Železné Rudě (tj. vzdušnou čarou něco kole 30 km odsud) jsou nějaké kapky, nepřikládali jsme jim nějaký větší význam. Až po vystoupení z cyklobusu v Prášilech jsem poznali, že zde fakt pršelo. A asi i dost. Nás už však po cestě, zprvu částí bývalé tankové střelnice Gruberg (patřičně značeno po obou stranách cesty) provázelo jen sluníčko, byť se obloha s ubíhajícím časem se někde částečně zatahovala, aby se v pozdním odpoledni vrátila do skoro jasna. Cestou na Poledník jsme nemohli vynechat Prášilské jezero - paráda a pak už byla před námi jen stále stoupající ( a někde i docela dost) cesta na Poledník. Že to bylo po cyklostezce, netřeba zdůrazňovat, takže koukat hodně před sebe. A ani to někdy nestačilo, neb někteří cyklisté si snad libují v tom, že se vás minou jen o pár centimetrů. Na Poledníku výstup na vrchol věže dříve sloužící vojenským účelům a shlédnutí všech tří výstav - to vše stálo opravdu za ten výstup nahoru. Už ale také chápu, proč jednoho mého kolegu na vrcholu jeho manželka "ohrožovala" lahví s vodou (byť v jejich případě se jednalo o cyklistický výšlap). Poté, co jsme zamítli se posílit místní česnečkou a odolali i grilované klobáse jsme své nožky nasadili na sezonní trasu a po červené a poté po modré se přemístili na Tříjezerní slať, která na nás udělala (pochopitelně) větší dojem než včerejší návštěva Jezerní slati nad Kvildou. Pak již "padák" po nově zbudované cyklostezce k Rybárně, cesta údolím do Modravy a aby i tento den bylo dodrženo pravidlo "jíst 5x denně", tak po bohaté snídani, první Tatrance, druhé Tatrance a počítajíc i s "lehčí" večeří, nezbývalo než se před odjezdem busu z Modravy zastavit ještě na cappuccino a domácí lívance s borůvkami (ty pomalu vydaly za normální oběd). Po návratu na Kvildu a "stvoření nového člověka" za pomocí sprchy atd. jsme koncept "lehké večeře" udrželi jen přes lákadlo venkovního grilování pod okny pokoje. Když jsme přišli dolů, bylo nejen po lehké večeři, ale na stole se objevila po dnešních 22,5 km na nohou i zasloužená lahvinka Rulandského modrého v provedení barrique. A jak praví známý slogan, "to mají naši mazlíčci rádi" :-) Teď nezbývá, než si rozmyslet, kam zítra. Nebude to jednoduché, neb na dopoledne se většina "věštíren počasí" shoduje na "nic moc". Ale při našem štěstí to tak dopadnout přece nemusí :-)

Šumava 2010 - den druhý, aneb azzurro

Skutečnost předčila očekávání, jinak se dnešní den v šumavských hvozdech nedá popsat. Už ranní pohled z okna svědčil o tom,že počasí už lepší být nemůže a že "modrá je dobrá", byť pro dnešní obrázky jsem většinou vyhledával pohledy, na kterých byl aspoň kousek nějakého bílého mráčku. A tak auto zůstalo tam, kde jsme jej včera po příjezdu zanechali a na řadu přišla turistická obuv. Cesta k prameni Vltavy (ať tomu nově objevenému, tak k tomu původně označenému) byla sice v pohodě, ale jelikož ten samý nápad sice mělo jen pár dalších pěších turistů ale desítky cyklistů, byl na cestě (zejména, když to byla i cyklostezka, což je zde většinou) a pak i na visutém chodníku u samotného pramene docela provoz. A divíte se? Neděle, jasno, teplo, bezvětří - lepší podmínky turista nezná. Po krátké zastávce u pramene Vltavy, seznámení se s místním rostlinstvem a pořízením pár obrázků jsme se po několika dalších kilometrech přiblížili až k německé hranici, kde jsme měli na Bučině možnost se nejen kochat z Alpské vyhlídky pohledy do Bavor (na to že bylo jasno, Alpy ale vidět nebyly), ale připomenout si i dobu, kdy hranici s Německem a Rakouskem tvořila "železná opona". Poté přejezd busem z Bučiny s malou "popolední" pauzou na Kvildě na konec Horské Kvildy.Po krátkém rozkoukání se zde nejvyšší čas na doplnění energie :-) Aleši, díky za tip, vybrali jsme si Šumavský drbák s houbovkou a nemělo to chybu, tak jak celý dnešní den. A potom již po místních loukách kolem Vydřího mostu přes návštěvu Jezerní slatě zpět na Kvildu za pohostinností té úplně původní hospody Krále Šumavy, kterou jsme si zvolili místem svého pobytu zde. Zítra by počasí podle předpovědi ještě mělo přát, takže nasměrujeme naše boty západněji a čeká nás okolí Prášil a Modravy.