Svatomartinský víkend resp. jeho další ročník, je historií

Martin tentokrát na koni opět nepřijel, takže ranní cesta do Pardubic proběhla „bez zpoždění“ a jen s tím rozdílem, že místo vlaku byla náhradní doprava busem a místo polední ochutnávky svatomartinského menu se sklenkou svatomartinského vína v ruce, tedy určitého tréninku na zítra, byla jen kuřecí rychlovka z fastfoodu. Nejen díky finiši při výstavbě dvoukolejky od Stéblové do Pardubic, to k tomu busu. Po doplnění obsahu „bílé elektroniky“ a  schránky na pečivo a po malém vylepšení interiéru bytu o pár živých květů jsme si po příchodu do nemocnice už jen chvilku počkali na dokončení propouštěcí zprávy a po obdržení řady dobrých rad a doporučení a po vyzvednutí nových, účinnějších a hlavně lépe fungujících léků jsme převzali pomyslné otěže péče, na jejímž nastavení začínáme pracovat. V sobotu ta otočka na tradiční rodinnou sešlost dopadla. Jsem moc rád, že jsme se sešli, byť už vlivem různých okolností, v určitém „oslabení“, ale zůstali této tradici věrni i jako v podstatě základnímu termínu pro setkání naší blízké rodiny v roce. Že všem chutnalo, asi netřeba zdůrazňovat.  Někteří stihli druhou porci  hned večer, za mnou dorazila druhý den, abych si ji také užil. Prostě v neděli se v v Pardubicích včerejší oběd zopakoval. Sice už jen ve třech, ale s těmi nej mého života. Zde už to bylo samozřejmě trošku „klidnější“, zejména když vše v podstatě bylo připraveno už ze včerejška. Po obědě jsem se stihl i na pár minut cestou do Kauflandu a zpět vyvětrat, takže i na nějaký pohyb po skvělém obědě vyšel čas. A něco opět i k tomu hlavnímu. Zítřkem bychom se mohli v tom našem zjišťování a pečování zase posunout o kousek dopředu, takže určité „bilancování“ plánované tak po týdnu zkušeností už teď začíná vypadat poměrně nadějně. A to z více pohledů.  P.S. A že se těch pár dní nemálo propsalo do mého nazírání na to všechno kolem, zejména co do důležitosti, urgentnosti atd., tedy do oblastí, které si stále ještě v sobě nesou nějaké stopy z mého posledního pracovního působení, o tom není pochyb.

Kvapík před víkendem

Uplynulých pár dní proběhlo s vědomím, že nám nejen zítřek to všechno tak trošku či více, neboť teprve uvidíme, jak nám bude osud přát, obrátí vzhůru nohama. Přesněji řečeno změní priority tak, že nebude snadné v tom aspoň ze začátku „neplavat“. Ta nejvyšší priorita je ale jasná. A jaký prostor se dostane na to ostatní, to opravdu přinesou až ty další dny. Základem ale bude ta pomyslná „startovní čára“, od které se to všechno zase začne vracet, jak věříme. Samozřejmě pokud nám bude vůbec nějak dovoleno či dokonce přáno. A jak jinak, než do toho co možná nejlepšího stavu. I proto těch pár uplynulých dní trošku připomínalo takový tanec mezi spoustou věcí a úkolů, které bylo potřeba ještě zvládnout, aby se tomu v těchto dnech hlavnímu dostalo co možná maximálního prostoru. Pozitivní zprávou z posledních hodin je, že ta pomyslná „startovní čára“ pro zítřek zas tak hluboko nestačilo klesnout, takže by to postupné nastavení uspokojivého stavu mohlo začít už o trochu dále, než to ještě vypadalo minulý víkend. Z toho, co bylo třeba předem zvládnout, nakonec "na soupisu" zůstalo  jen sázení česneku a něco málo kolem jezírka a zazimování vodních rostlin. To první ale nezpůsobilo to, že jsem to nestihl, ale stále teplé počasí, které pro výsadbu zrovna moc vhodné ještě není. Na příští víkend už ale hlásí přízemní mrazíky, tak se třeba „odfajfkuje“ i ten poslední venkovní rest, neb kolem jezírka je v plánu vše uvést do kondice (aspoň stran rostlin) už ve čtvrtek. To hotovo je myšleno z těch restů, které „nebyly pod střechou“ nebo nečekají s úklidem, jako třeba jiřiny či zbylé papriky ve skleníku, právě na ty první mrazíky. Postě zima by už se mohla zeptat.  Krom toho všeho už stihly dorazit i zásoby čaje na zimní večery a při cestě na pardubické nádraží vyšla i chvilka na malou zacházku do historického centra a na pár obrázků k tomuto příspěvku.  Poslední dnešní činností už bylo jen sbalení si těch pár nezbytných věcí na první dny pobytu v Pardubicích s tím, že další už si podle zjištění situace přivezu příště. Což by mělo být hned v sobotu. Věřím, že to situace dovolí a já se před polednem dostanu „na otočku“ domů na domácí svatomartinské hodování. Pak už bych měl mít s sebou vše potřebné nejen na konec víkendu, ale i na další týden, v jehož kalendáři je opět plánováno jedno okénko. Tentokrát už na jednodenní zastávku, aby i to, co je v plánu později, tedy až budu na pár dní "vystřídán", bylo připraveno a mohlo klidně navázat.  „Aklimatizace“ bude tentokrát v podstatě na cestě z jedné „akce“ na druhou. P.S. Ale do té doby ještě v Labi uplyne hodně vody.

První už skutečně podzimní víkend

A řekl bych, že nejen co do počasí, ale i co do nálady, která charakteru tohoto období docela odpovídá. Ale stejně tak, jak se blíží termín zimní rovnodennosti, který s sebou přinese to kýžené prodlužování dne, věřím, že se blíží den, kdy se to kolem zase začne zlepšovat. Sice tím, že základna pro to všechno spadla  až někam hodně hluboko, tak to asi do toho dřívějšího a nám známého stavu ve většině případů už v nejbližší době doleze sotva. Nějaký pokrok by to ale fakt chtělo. A nemusí být zrovna hned nějaký skokový, neb člověk není stroj, aby se do těch nejvyšších otáček dostal jen lusknutím prstů. Je sice pár takových situací, ale o nich to tu není.  Na "volnoběh" se sice dá chvilku jet, ale  zpět "do původní formy" nepřivede nic jiného než doplnění energie. Na rozdíl od stroje tou energií nemusí být zrovna něco hmatatelného, jako třeba benzín, nafta, uhlí apod., ale někdy postačí i pozitivní zpráva, aby se člověk nejen "vrátil na koleje", ale stihl se vrátit do toho jedoucího vlaku. Zda se v tom posledním vagónu  jen posadí či bude postupovat do předních vagónů, to už je další milník a jiná kapitola.  Milník, jehož dosažení ale té energie už vyžaduje více. Ale vždyť nic není nemožné, jak mj. praví i známý reklamní slogan :-)

Podzim se vloudil i do mysli

Tedy tam, kde ještě před pár hodinami vítězilo babí léto a radost z něj. A navíc přišlo to náhle, byť s ohlédnutím do minulosti ne úplně neočekávaně. A tak včerejšek začal dopoledním pobytem ve městě s otázkou, zda něčím pomohu, když budu pokračovat rovnou do Pardubic. To se "rozseklo" v poledne, kdy přišla sice smutná zpráva, ale aspoň dávající naději na změnu k lepšímu. S tím, že se nám dostalo "prostoru" několika dní k dořešení vzniklé situace, neb úvodní řešení na sebe převzali ti nejpovolanější v bílých pláštích. Takže bylo možno nechat bus do Pardubic odjet, vrátit se domů a začít přemýšlet. A jelikož dnešní dopolední informace nepřinesla nic nového a probírat možnosti chceme společně až v sobotu, tak se pro dnešní odpoledne a podvečer hned za chvíli vrátíme k původním plánům. Čeká Praha a druhé narozeniny naší Aničky, takže si auto za chvíli po nějakém čase opět užije D11 a Jižní spojku. Tentokrát ale v čase páteční odpolední špičky. 

Prý už ani ten podzim není tím, čím kdysi býval :-)

Odpolední teploty stále atakují "patnáctku", ale snad už je to ten poslední záchvěv, po kterém se už příroda opravdu začne ukládat k zimnímu spánku. A tak dnes své místo opustila poslední dosud nesklizená letošní úroda z venkovního záhonu, neb ve skleníku papriky ještě stále plodí, několik kousků červené řepy, když na některé z nich se označení kousek zrovna moc nehodí. Což vyslalo signál, že možno přistoupit k podzimnímu rytí. To ale může pár dní ještě počkat. Na rozdíl od opět narostlého trávníku, k jehož posekání je třeba přece jen lepší počasí, než stačí k rytí. A to nastalo právě dne, takže už bude konečně možno provést zimní údržbu sekačky a tu nechat odpočívat do jara příštího roku. P.S. V předchozím příspěvku byla zmínka o tom, co už je a ještě není letos poslední. Doplním ji o to, že dnešní rychlý oběd byl letos venku skutečně poslední. Důvodem ale nebylo pěkné počasí, ale to, že se mi nechtělo převlékat z pracovního, takže přišel vhod zahradní nábytek :-)