Veškeré kvaltování, jen pro hovada jest dobré ...

Pokud někdo tvrdí, že tomu je právě naopak a že v dnešní době tomu nejde jinak, asi úplně neví o čem mluví. Není právě pro tuto dobu typické, že spěcháme, abychom potom na něco čekali nebo naopak čekáme na něco, abychom potom spěchali? Pravda, spěchu se člověk opravdu nevyhne. Ale asi mu není (až na skutečné výjimky) úplně vlastní. Vždyť co většinou následuje po chvílích spěchu? Hledání té trošky klidu a nějaké té pohody k tomu, aby člověk nabral nových sil (samozřejmě podle toho, jak a jak dlouho je měl možnost načerpávat). Někdy už samotné těšení se na okamžiky klidu a pohody člověka povzbudí, že se mu to konání ve spěchu a pod tlakem daří dokončit lépe. A tak jsme si před měsícem v době "největšího spěchu", myšlen tím letošní domácí "stavební rekonstrukční ruch", řekli, že právě poslední víkend v květnu bude tím časem, kdy dáme zase na chvilku spěchu sbohem. A jelikož květen je měsícem nejvíce domácích svátků a narozenin, tak se toho po "pár přípitcích na stavbě" mělo využít i k nějakému tomu vypořádání se s těmi letošními . Pravda, duben a květen nebyly jen o práci a na stavbě, ale kromě dubnové svatby to měla být první letošní větší rodinná akce. A že jsme se netěšili jen my tady, svědčí i očekávání mého bratra Jardy, že by to zase po delší době aspoň mohla být jedna normální sobota (pozn. ten pro změnu už několik měsíců dům opravuje - a to v rozsahu vylučujícím bydlení v něm). Ale nakonec člověk míní a počasí mění. A tak místo malé domácí "zahradní párty" jsme poslali všem "mejlíka" s tím, že jsme to pro tento víkend odpískali a vše posouváme na polovinu června. A jelikož nejhorší ze všeho jest zklamání z nějakého očekávání :-), rozhodli jsme (docela ve spěchu :-) využít tepla a pohostinství hradeckého Duranu, abychom aspoň v nejužším rodinném kroužku (geometricky správně šestiúhelníku :-) to uplynulé období uzavřeli a připravili se na další kvaltování :-) A tam jsme si v klidu u dobrého jídla a pití opět ověřili, že výrok J.A. Komenského, citovaný v titulku tohoto článku, i po těch staletích pranic neztratil na své aktuálnosti... Chvíle tato však pomíjivá jest a přeložená domácí akce nesmí zůstat v červnu osamocená, a tak vzhůru do přípravy již tradičního červnového domácího prodlouženého víkendu v horách. Tentokrát to budou po delší době zase Beskydy. A nejenom o toulání se po jejich hřebenech to letos bude, neb pohostinnost Moravy opravdu veliká jest :-)

Tak se mi to krátí, ...

Myslím tím počet dnů, které zbývají do úterý, kdy se budu balit. Nebudu skrývat, že se mi nebude chtít odejít, byť ten návrat bude do prostředí, které je mé domácí a kde mě také čekají ty nejlepší podmínky. Ale víme všichni, že v rámci "domácího válení se za pecí" toho nového zrovna moc neobjevím. Zde už to sice mám taky poměrně slušně "zmáknutý" - v podstatě tu lenoším stejně jako doma - ale zde k tomu ještě poznávám stále nové lidičky. A pokud se chtějí se mnou seznámit a nemají prázdné ruce, většinou nemám nic proti a někdy se předvedu i nějakým překvapivým kouskem, kdy mých deset kg váhy skončí na klíně překvapeného hosta. Ale jinak si nemyslete, že se za kousek nějaké dobrůtky kvůli nim nějak zvlášť přetrhnu. Dnes mě sice "trošku přizvedli", jak mě škádlili s kouskem mé oblíbené tyčinky v ruce. Ale nakonec "vyměkli" a já si mohl rozvážně dojít pro pamlsek, nechat se pohladit a pozvolna odkráčet zpět do svého pelíšku, odkud jsem pozoroval okolní cvrkot. Pamlsky určitě nebudou chybět ani doma, zvláště v prvních dnech po návratu mých páníčků z dovolené, neboť jak se znám, budu chtít z toho stěhování se domů určitě zase něco vytěžit a dát jim patřičně najevo, že mě tu nechali tak dlouho samotného a že jsem tu nezlobil. Jak jsem se tu ale měl, to si ale nechám pro sebe. Zejména některé kousky, kterými jsem v posledních dnech občas potrápil svou opatrovatelku. Mohli by se třeba trošku zlobit a ta odměna, že se nechám nakonec přemluvit, vlezu do "přepravky" a doma budu dělat uraženého jen málo, by mohla být menší :-) Na druhou stranu ale nesmím být nelida, vždyť si tu dovolenou zasloužili. Určitě tak, jak já se těším na ně, oni zase na mě. A chvilku potom, co dorazí z dovolené domů (snad se v příštích dnech trošku oteplí, aby nehledali zimní bundy:-), tu budou pro mě, Machalovic* kocoura Dudlu. Pozn.* Stačilo, aby si páníčci řekli "ANO" a já už mám jasno se svým "kocouřím příjmením". A autor článku ještě i zde dodává :"Jitko, vítej v Machalovic rodince" :-)

Jak jsme oživovali ducha

O jakého ducha že kráčí ? No přece o ducha týmové spolupráce. Po roce a půl se totiž můj zaměstnavatel rozhodl jej opět v nás oživit - jak jinak než těmi opravdu netradičními metodami. A tak jsme se na samý závěr pracovního týdne ocitli s kolegy na samé hranici vojenského újezdu Brdy, v obci Jince. Příjezd nejprve vyvolal vzpomínku na část v nejbližším okolí i v jeho jedné části absolvované základní vojenské služby, ale toto vzpomínání nemělo dlouhého trvání. Za chvíli jsme začínali a byť jsme se na začátku dozvěděli, že se bude jednat o standardní náplň, se kterou většina těch, co už nějaký ten "teambuilding" v posledních letech zažila, rozhodně nás nešetřili. A tak se "do otáček" postupně dostávaly všechny naše schopnosti i dovednosti. Společným cílem byla efektivní týmová komunikace a vytváření strategií při řešení různých úloh. Někdy to v našem podání sice připomínalo "perský trh" a "honbu za pokladem" či něco ve smyslu "mnoho myslivců, zajícova smrt", ale nakonec to byla vůle a úpornost, kterou jsme vzniklé problémy i nedostatky při řešení překonávali a úkoly úspěšně plnili. A některé disciplíny opravdu stály za to a byť bezpečnost byla na prvním místě, byly i situace, kdy jeden chybný krok znamenal pád do vody s plnou parádou. Ani večer nezůstal ušetřen - v duchu hesla "chléb a hry". A tak po přehlídce kuchařského umu v grilování téměř čehokoliv, které nám předvedl místní kuchař, jsme strávili se sklenkou sektu za odměnu po našem celodenním snažení zbylou část večera nad našimi fotografiemi, které jsme každý v duchu zadání být na nich co nejméně k poznání a představit se při nějaké zajímavé situaci do "místní galerie" dodali. A vyvrcholení celé akce? No jistě, ani zde nechyběl "zlatý hřeb" - lanové překážky. Nízké (do necelého metru nad zemí) i ty výškové (v cca 10 metrech nad zemí), při kterých nejen bolely ruce od šplhání nahoru po "provazovém žebříku", ale některým se i trošku rozklepala kolena při přechodech lávky nebo lana. Ale to jen do té doby, než se podařilo dostat se na konec překážky a vychutnat si s jistící asistencí kvalifikovaného instruktora skok dolů. Slovy vedoucího instruktora : "Nic by tedy už nemělo bránit hlavnímu cíli této akce - "přetavit" získané dovednosti do činností všedního pracovního dne, kde právě úroveň naší týmové spolupráce a komunikace zásadně ovlivňuje dosahované výsledky. A to jak celého týmu tak i jednotlivců". A já dodávám slovy Jana Sladkého Koziny, že "hin sa hukáže!"

Z kácení májů a jejich zákulisí

Na letošní máje jsem se vracel až ráno z Pardubic, a to po kratším vyspání se po srazu se spolužáky ze základní školy, kdy ve stejné době místní "chasníci" hlídali letošní májku, aby nedošla do zahájení akce k nějaké úhoně. Pohled z okna ale nesvědčil o ničem dobrém, neboť venku lilo jako z konve a byť jsem měl s sebou velký deštník, nebylo lehké "nenamočit" ty (byť v krabicích dobře uložené) dobroty, které nám napekla moje mamka. Ale vše se nakonec podařilo dostat do auta a po krátké rozlučce s kocourem Dudlou, který nevypadal, že rozumí tomu, že ho opustíme a zůstane až do večera sám. Déšť cestou zeslábl až těsně před naší vesnicí, takže obavy. Proto první cesta směřovala na Internet na aktuální stav počasí. "Průnikem z více modelů", jak jsem se naučil odhadovat počasí při plánování zimních výletů s běžkami, mi vypadlo, že by do oběda už nemělo pršet a odpoledne by mělo být po všech stránkách příjemně. Tj. polojasno, teplota kolem dvacítky, slabý větřík a hlavně bez deště. Po obědě sice ještě jeden mrak zahrozil, ale nakonec i ten nad 21 m vysokou májkou odplul pryč, starosta s hlavními organizátorkami poskytl hlavní informace redaktorovi Hradeckého deníku a pak už nic nebránilo začít. Vlastně ano, o chvilku se zpozdil samotný kapelník a uznáte, že když je k tomu ještě jediný trumpetista v Májovance, tak to prostě začít bez něj nešlo:-) A potom už samotný průvod se spoustou diváků vyrazil na trasu, na které čekalo devatenáct nádherně nastrojených děvčat v krojích z různých míst naší republiky i z vlastní tvorby na vyvedení, devatenáct maminek na provedení v májovém kole, devatenáct ozdobených menších májek na přelomení od devatenácti parádně nastrojených chlapců a spousta různých dobrot pro samotné účastníky i přihlížející včetně mnoha skladeb v podání Májovanky. Aby po tom všem a poměrně slušném "pochodování" do sousední obce a zpět se průvod vrátil zpět k velké májce, potěšil diváky závěrečným tanečkem, nabídl nějaké příležitosti pro poslední obrázky a vše již směřovalo k poslednímu "úkonu" - kácení máje. Na rozdíl od loňského roku byla pila letos opravdu dobře připravená, a tak její "obsluze" netrvalo dlouho na předem vyznačených místech provést ta správná naříznutí, aby ji druhá parta s pomocí lana přesně umístila do určeného prostoru. Tam již čekali ti zbylí, aby sundali věnec a předali májku šťastnému výherci tomboly, který tímto získal slušné množství palivového dříví. Děvčata mezitím odnesla věnec do sálu, kde již byla připravena májová zábava. A po posledním tanečku všech párů kolem věnce a poděkování hlavním organizátorkám se sice za letošním kácením máje definitivně zavřela voda a mohla začít májová zábava, ale v řadě hlav už vrtá "červíček", jak ty příští za rok ještě vylepšit. Rozhodně totiž neplatí tvrzení, že se o nich teprve začíná přemýšlet, neb řada účastníků již o své účasti příští rok byla přesvědčena ještě dříve než ty letošní skončily! A pozor, "konkurence" nespí a ty nejmladší už čekají, kdy budou moci vyskočit z lavičky náhradnic :-) A na úplný konec ještě poděkování všem, kdo svými úsměvy a dobrou náladou přispěli k tomu, že i fotodokumentace se letos podařila.

Staročeské máje zatím jen v obrazech