Člověk míní, život mění

Stačila k tomu jedna tabulka u silnice před Opařany a místo na Tábor jsme zamířili na jih, na Stádlec, abychom po jeho průjezdu dojeli „dolů kopcom“ k Lužnici a tam zastavili před národní kulturní památkou – empirovým řetězovým mostem. Ten  jsme si ale jen prohlédli a přešli po něm pěšky. Zpět na hlavní cestu bylo nutno se vrátit po stejné cestě, kterou jsme přijeli, neb jsme pro přejezd mostu nevyhověli zákazové značce. Tj. omezení vjezdu vozidel širších než 2 metry nebo těžších než 1,5 tuny.  P.S. Ale nevadí, už samotná chůze po dubových trámech z r. 2007  byl zážitek sám o sobě, zejména když po mostě ještě současně projíždělo nějaké vozidlo :-)

Písek, aneb co jsme neobešli, to jsme viděli shora

Po ¾ hodině jízdy jsme zaparkovali přímo pod kostelem Narození Panny Marie v Písku, abychom si zde upravili náš program tak, abychom se ke vstupu do kostela, vedle kterého je vstup na jeho hodinovou věž, vrátili na třetí hodinu odpoledne, neb na tento čas jsme měli rezervaci vstupu na věž. A kam jinam směřovat první kroky v Písku, než k místnímu kamennému mostu, kterého nezbývá než obdivovat, neb když si člověk přečetl, jak zde řádila v r. 2002 povodeň, kam až sahala a co vše bylo kolem, a on vydržel! A když jsme zjistili, že blízko něj je možno na chvilku i usednout a doplnit kofein, nebylo co řešit a kochání se mohlo pokračovat vsedě do té doby, než bude potřeba zařadit zpátečku a kolem královského hradu se vrátit ke kostelu a z jeho věže se na vše podívat i  shora. Prohlídka věže byla s průvodcem, neb místní podmínky jsou trošku specifičtější, takže to nebylo jen o výkladu, ale také trošku i o „dohledu“. Pak už následovaly úžasné výhledy, hlavně jižním směrem na Šumavu. Na sever sice bylo vidět stejně :-), ale okolní kopce trošku „zacláněly“, aby bylo možno vidět dále.  Na ochozu jsme pochopili, proč má sem vstup najednou jen max. 10 návštěvníků. Ochoz je malý, sám o sobě úzký, navíc ve dvou místech ještě užší (41 cm), takže úplně stačí si to tu prohlížet a posunovat se kolem v tomto počtu. Po sestupu a otevření dveří na náměstí to byla taková menší facka, neb z poměrně chladného vnitřku věže najednou 41°C na teploměru na sluníčku. Takže jsme vyvětrali auto a řekli si, že toho dnes bylo dost a vyrazili zpět na zámek.

Dopolední toulky historickou částí Tábora

Obloha jako vymetená, podmínky pro výlet ideální.  A jelikož jsme zvolili nejkratší cestu, tak k tomu všemu i trošku „dobrodružnější“ jízda, přičemž v jednom případě byla i pochybnost, jedeme-li vůbec ještě po silnici. Ale nikde jsme tentokrát nebloudili, abychom po zaparkování na centrálním parkovišti u rybníka Jordán vyrazili labyrintem uliček nejen objevovat historického centra místní památky - povětšinou husitské doby, ale občas se také kochat i pohledy z výšky dolů k Lužnici. Když jsme dorazili až k Honsovu mlýnu, napadlo mne nechat pracovat Stopaře a podívat se, kolik jsme toho tu ještě předtím, než si v poledne doplníme energii, „našmajdali“. A ono to s těmi „metry“ ušlými ještě před zapnutím Stopaře, bylo skoro 5 km, takže se nelze divit, že vyhládlo a před cestou do Písku bylo třeba se posilnit. Tip na restauraci U rytíře vyšel, stejnou volbu mělo více návštěvníků města, takže se nebylo čemu divit, když oblíbená terasa s výhledem na Lužnici byla obsazená. Ale nakonec taky dobrý, neb nebyli jsme tam kvůli výhledu a navíc to tam docela „topilo“ shora. Navíc foto se z toho místa  podařilo. Důležité bylo, že energie byla doplněna a bylo možno se odebrat se k autu, aby další zastávkou byl Písek.

Už samotný pohled z okna zve ven

A my se určitě nenecháme dlouho přemlouvat, neb plány se doladily včera po večeři, takže netřeba váhat a můžeme vyrazit dle očekávaného počasí do téměř letního dne. Trošku se vrátím  ještě k večeři, když si neodpustím konstatování, že ta opravdu neměla chybu. Takže pověst o kvalitách místního kuchaře se zkušenostmi z restaurace oceněné michelinskou hvězdou se potvrdila a můžeme se těšit, co bude v nabídce na dnes večer. Ale předtím je před námi ještě celý den. Nezbývá, než posnídat a vyrazit směr Tábor, abychom po jeho prohlídce ještě přidali i návštěvu Písku a tam podle situace a času doladili před cestou zpět na zámek dnešní den.

 

A že těch kilometrů (autem) dnes bylo

Ale jiné řešení nebylo, když toho chtěl člověk dnes tolik stihnout a navíc ne na jednom místě.  Pracovně to bylo tentokrát hned „na osmou“ do Plzně, aby těsně před polednem auto vyrazilo na zpáteční cestu a po krátkém odpočinku (tentokrát i s obsazeným sedadlem vedle řidiče) pokračovalo skoro zpět - tentokrát přes Kolín do končin kolem vrcholu Blaníku, kde jsme se rozhodli strávit víkend s cílem něco vidět a současně si i trošku odpočinout od toho všeho dění kolem. Za tímto účelem padla volba na ratiměřický zámek s přilehlou restaurací Sequoia. P.S. Ale nebude to jen o „lenošení“ (více známém pod označením „wellness“ :-) zde, neb zítra čeká putování po několika zajímavých místech v blízkém a možná i trošku vzdálenějším okolí.