Ve stínu té přírodní katastrofy, která postihla několik míst na jihu Moravy, se u nás to ochlazení projevilo opravdu jen mírně. A to jen nějakou tou ulomenou větví, přičemž spadlé dešťové srážky spíše prospěly jak co do druhu (nebyly kroupy), tak co do množství (přiměřené). Ty tentokrát už doplnily deficit z posledních horkých dnů. Dá se taky říci, že ČHMI předpovědi na jejich množství pro naše končiny tentokrát docela vyšly. Dnešní ráno s polojasnou oblohou jakoby už signalizovalo, že by to pro nějaký čas zase mohlo s tou vodou stačit a mohly by se zase objevit nějaké ty sluneční paprsky. Aniž bych se kouknul na meteoradar, tak jsem tomu "klamu" hned ráno podlehl a po delší době se rozhodl se zase kouknout, jak to vypadá v parku zámku Hrádek u Nechanic. Tam to bylo v pohodě, člověk jen musel dávat na kraji silnice pozor, aby se nesmekl po nějakém tom větším slimákovi, kterých se dnes na silnici mezi Libčany a Radíkovicemi objevilo docela dost. Opět se povedlo být tam, aniž bych tam potkal živáčka. Jednak to bude tím, že počasí asi budoucí návštěvníky nepřesvědčilo, že by už měli vyrazit, a hlavně, že vše se tu otevírá v 10.00 hod., tj. v čase, kdy už jsem chtěl být dávno doma. Když v polovině parku začalo mrholit, vzpomněl jsem si na svou poslední návštěvu zde. Taky začalo poprchávat, ale to jsem měl možnost popojet blíž k domovu autem, abych tomu nejhoršímu utekl. Dnes tomu už tak nebylo. Volba, zda zpět stejnou cestou resp. spodem přes Radostov byla docela oříškem. Nakonec díky odhadu, že ten černý mrak nade mnou bych mohl jen "líznout", padla volba na spodní trasu. Ale v místě, odkud už se nevyplatilo vrátit zpět a počkat v autobusové čekárně na Hrádku, se teprve ukázalo, kolik vody je v tom mraku a hlavně, že mu to chvilku dá, než to "vypustí" dolů. A byť promočený až na kůži, pokračoval jsem. Jen jsem cestou zpět dvakrát trošku "okapal" na zastávce v Radostově a stejně tak v Libčanech. Déšť neustával, čas plánovaného návratu se blížil a už to bylo vlastně jedno, neb více mokrý jsem už asi být nemohl. Tak už nemělo cenu čekat a rovnou jsem připojil i poslední kilometr. Na rozdíl od předchozí trasy většinou po asfaltu tentokrát tou nejkratší ale docela rozbahněnou lesní cestou od hřbitova. Jak se ale říká "konec dobrý, všechno dobré". Tak tu je další zážitek, byť s trochou toho "závaží" na sobě při zpáteční trase. Však když jsem se zastavil u domovních dveří (pod střechou), abych odemkl, tak za tu chvilku jsem stál opět ve vodě. V té, co jsem si přinesl s sebou domů :-) Co k tomu více? Jen tolik, že čas zpět, byť s těmi dvěma krátkými zastávkami, byl tentokrát dvojnásobný proti času tam.
