Když se mi včera večer z různých zdrojů potvrdilo, že dnešek bude krásným dnem snad všude a ráno to vše ještě potvrdila i jedna krkonošská webkamera, nezbylo než naplnit včerejší nápad a vydat se do Krkonoš. Že to nebudou Jánské Lázně a jejich okolí, ale Pec pod Sněžkou, rozhodl pohled na hory při výjezdu z Trutnova. Za pár minut jsem už parkoval v Peci na parkovišti U kapličky (jako zatím jediné auto na parkovišti), abych za chvíli po převlečení a přezutí vyrazil liduprázdnou krajinou k vrcholu Sněžky. Po levé ruce brzy zůstala budova stanice lanovky, mimochodem tu plánují zprovoznit zítra, samozřejmě když dovolí počasí, abych se krátce po osmé dostal "na zelenou" trasu a po ní vystoupal lesem s občasnými výhledy do krajiny až na Růžohorky. Už tady bylo jasné, že to dnes bude slušná výzva, neb už na této části trasy tvořily zůstatky sněhu na řadě míst docela zledovatělý povrch a docela se to tam i smekalo. Od Růžohorek nahoru to už ale byla jen souvislá vrstva sněhu. Na místech, kam se moc nedostávaly sluneční paprsky, to opět bylo zledovatělé. Na druhou stranu tam, kam se dostaly, tam už se zase člověk v tom rozměklém jarním firnu i trošku bořil. A někdy i poměrně dost, ale ne tak, aby se mi dostal sníh do bot. Z Růžohorek nahoru na vrchol byla cestou, pokud se to tak dá nazvat, už jen vyšší vrstva sněhu, aby kousek pod vrcholem z ní "vykoukla" poslední stovka schodů a samotný závěr výstupu už byl "po kamení". Sníh z cesty a z vrcholu až na jednu návěj na něm sice zmizel, zato se začal o slovo hlásit slušný nárazový vítr. Ten na vrcholu, kde jsem byl hodnou chvíli sám, takže na fotkách není živáčka, navíc během chvíle patřičně zesílil a pak už mi dělal společnost až nad Luční boudu, kde jsem se před ním už ale "schoval" za hradby nedávno vyfrézované silnice. Na druhou stranu bylo tentokrát zase z vrcholu pořádně vidět do dáli - pomalu až do "kuchyně" hotelových objektů v polské Karpaczy. Když se ohlédnu zpět, tak úsek ze Sněžky na Luční boudu byl tím, který mi dal asi dnes nejvíce zabrat. Jednak se tam člověk poměrně bořil a hlavně ten nárazový vítr, takže jsem v jednu chvíli i počítal tyče od zimního tyčového značení, abych se ujistil, že mi ta cesta nějak ubíhá. V nejvyšším místě měla dnes "mapa republiky" výšku sněhu 6,5 m, jak mne poučil jeden informovaný pán, kterého to tam dost zajímalo. To prý sice není historický rekord, ale v posledních letech, které byly na srážky poměrně skoupé, je to po delší době zase pěkný příděl. Byla to snad ta nejzajímavější část dnešní trasy, kdy po obou stranách bariéra sněhu a na cestě tekoucí voda z nich, jak se do nich opíraly sluneční paprsky. Po opuštění sněhového koridoru se vrstva sněhu až k Výrovce rychle vrátila do v okolí obvyklé výšky, aby po pár stovkách metrů už kolem cesty z Výrovky do Pece buď zůstala jen občas nějaké místa, kde toho asi vítr navál víc, nebo sníh zmizel úplně. A s ním už i veškerá iluze letošní zimy, neb od toho času to už byl jen sestup do Pece, při kterém už byla čelenka a fleece bunda zbytečná a za vděk bych možná vzal i kraťasy. Co říci na závěr dnešní necelé dvacítky kilometrů? Opravdu silný zážitek, neb podmínky byly místy z kategorie "na zabití", myšleno, kdybych nešel sám :-) Navíc při tak krásném počasí i nezvyklé ticho a klid po většině trasy, neb zatím na horách chybí návštěvníci. Většinou z důvodu nařízeného omezení v podstatě veškerých zde poskytovaných služeb. Výdejní okénko na Luční boudě sice fungovalo a na té zahrádce/nezahrádce by se určitě krásně sedělo, ale tentokrát jsem to měl časově docela našponované, tak nakonec nezbylo než zkonzumovat obsah "záchranného balíčku" a jedné malé vody cestou, abych vše "dohnal" tentokrát až doma. Takže jsem vlastně kromě provozovatele parkoviště tentokrát nikoho "nepodpořil".
Žádné komentáře:
Okomentovat