Zastávkový autobus do Pece pod Sněžkou byl tentokrát docela plný, neb stejný nápad vyrazit dnes do Krkonoš dostalo nejen pár dalších jednotlivců, ale i jedna dost početná skupina středoškoláků se svým učitelem tělesné výchovy. Když od Mladých Buků se naplno otevřelo horské panorama, bylo jasné, že dnes to bude Sněžka. Pěšky se nahoru zřejmě moc lidem dnes nechtělo, aspoň soudím, že jsem většinu cesty šel sám. Nebo že bylo ještě brzy. Lanovka sice jezdila, ale jen na Růžovou horu, což byl signál, že nahoře asi bude hodně foukat. A taky že jo. Zhruba kilometr pod vrcholem přišly ke slovu rukavice, čepice a pak i kapuce u bundy. Od Růžohorek jsem se sice už potkával se zbytky sněhu, ale až na vrchol to až na pár míst šlo "suchou" nohou. A nakonec i v dobrém čase. Vrchol jsem měl po dobu těch několika minut, než jsem si tam udělal pár obrázků, v podstatě pro sebe. Ani nebylo divu, neb ti dva, co šli chvíli přede mnou, tak se z vrcholu taky brzy "uklidili" do závětří, tedy na cestu dolů ze Sněžky. Tentokrát ne na tu s řetězy, ale na silničku na polské straně, neb ta s řetězy nebyla v podstatě schůdná bez maček na botách. A díky tomu silnému větru možná ani ne s nimi. Větru jsem se na chvilku zbavil, když cesta na Luční boudu zamířila mezi poměrně vysokou kleč na státní hranici. Zase ale na ní bylo dost těžkého sněhu, takže to pomalu vyšlo nastejno. Jakmile se hřeben cestou k Luční boudě otevřel, větru už nic nebránilo se naplno projevit. Ale jelikož tam je to po rovině, tak to ještě docela šlo. Zato stoupání od Luční boudy ke kapličcce, v podstatě přímo proti větru, to byla asi ta dnešní výzva. Zejména ta poslední dvacítka tyčového značení, tam to bylo pomalu jako dva kroky vpřed, jeden vzad. Ale co by člověk neudělal proto, aby si užil fotoaparát na mobilu. Už od kapličky bylo vidět, že ta masa sněhu, ve které je vyfrézovaná cesta, bude opět zážitek. Ten ještě umocnil vítr, takže si tam člověk připadal jak v pořádně studeném větrném tunelu. Čepice a rukavice vydržely ještě asi kilometr pod Výrovku, pak už se to klima vrátilo do jara. Takovou třešničkou na dnešním dortu byl závěr cesty přes Zelený důl, kolem Zeleného potoka. Pak už jen Velká Pláň, autobusové nádraží a cesta zpět. Bohužel opět s příhodou, která zapříčinila větší zpoždění, takže místo cesty z Hradce domů návazným spojem jsem si musel počkat na ten další. Ale ani to nic neubralo na dnešním prima zážitku. Zítra třeba nějaký ten zajímavý přinese celý den v Pardubicích.
Žádné komentáře:
Okomentovat