Kalamitky, aneb nepřítel silničářů

Probuzení do dnešního rána bylo jako vstup do zimního království. Až na to, že na dvoře bylo něco málo přes "desítku" čerstvého prašanu, tam někde pod sněhem bylo Lukášovo auto a Octavia na svou cestu do Prahy čekala v garáži, až se trošku "prohážeme" k vratům a na místní silnici. Po dvacetiminutové ranní rozcvičce na dvou místech květinové zahrady vyrostly hromady o výšce cca 1.5 metru a cesta byla volná. První část cesty po místní spojce na hlavní silnici na Prahu byla hodně opatrná a doprovázená téměř nezhasínající signalizací toho, že přilnavost kol k silnici není nic moc, kousek po pražské E11 už to bylo lepší, byť rozježděný sníh nahradila jen rozsolená sněhová kaše a zbylá část po dobřenické spojce na dálnici opět rozježděný zatím neshrabaný sníh. A vlastní dálnice? Klobouk dolů před silničáři. Do Chlumce bylo sice vidět, že tu pluh byl už před delší dobou, ale od Chlumce stále lepší a před Prahou už téměř suchý povrch, což dovolilo ručičce na tachometru se posunout do své obvyklé polohy. Dnešní jízda sice byla díky začátku pomalejší, ale co by za tu pomalost dali ti, co na řadě míst vůbec se svými auty na silnici nevyjeli nebo s ní po chvilce nezaviněně sjeli. A v Praze, ve srovnání s tím pohoda, byť na většině míst Prahy napadlé tři cm sněhu působily větší problémy než několikrát více sněhu na místech mimo Prahu. A tam až to zvládnou, nebo už se tak stalo, mohou díky množství připadlého sněhu počítat ještě dlouho s dobrými podmínkami pro zimní radovánky. Prostě letošní zima se bude o svou krásu zase dělit s více z nás a člověk v následujících dnech jí nebude muset jít naproti až do tisíce metrů nadmořské výšky.

Nápověda do křížovky : kalamitka = sněhová vložka ležící na silnici

Nové zážitky či už jen vzpomínky ?

Přiznám se, že jsem se na tomto blogu důsledně vyhýbal psaní o práci, ale pro tentokrát se tomu již vyhnout nepůjde. Proč? Protože dnešní téma je právě s mou prací spojeno. Když pominu řadu pracovních informací z dřívější doby, vše odstartovala až tato zpráva z posledních dnů.

Sakarya Elektrik Dagitim Şirketindeki (Adapazari,Kocaeli,Bolu,Düzce illeri Elektrik Dagitim Şirketi) kamu hisseleri Özelleştirme Yüksek Kurulunun 19 Eylül 2008 tarihli karari dogrultusunda en yüksek teklifi veren AKCEZ Ortakligina 11.01.2009 günü devredildi.

Pokud umíte "po turecky", přesný překlad je pro vás hračka. Pro nás ostatní se musíme spokojit s tím, že autor této zprávy sděluje, že bylo Skupinami ČEZ a Akkök ve strategickém partnerství dokončeno převzetí turecké distribuční společnosti Sedaş, jednoho z lídrů v tureckém energetickém sektoru působícího v průmyslovém srdci Turecka poměrně blízko Istanbulu v oblasti měst Sakarya, Bolu, Düzce a Kocaeli. A právě tato zpráva oživila mé vzpomínky na řadu výběrových řízení v Makedonii, Polsku, Rumunsku, Bulharsku, Slovensku a Ukrajině a převzetí společností Bulharsku, Rumunsku, které jsou spojeny se Skupinou ČEZ, mým zaměstnavatelem, a kterých jsem se zúčastnil. Právě v těchto zemích jsem působil v týmu skvělých lidí při připravě nabídek do těchto výběrových řízení resp. při zjišťování skutečného stavu ve společnostech po jejich převzetí. S touto činností se pojí řada vzpomínek i spousta získaných zkušeností, zejména při srovnání podmínek s těmi našimi "domácími". A to nejen po pracovní stránce ale i po té lidské, neb jsme občas zavítali až do míst, kde pomalu i ti, co nás provázeli, byli s námi poprvé a sami byli překvapeni, jak složitý je v těchto místech život. A od té doby v některých "domácích" situacích občas přijde na mysl i připomenutí toho, jak to je jinde. Vězte, že to rozhodně nezaškodí. K této zprávě navíc "přišel i mail" od mého bývalého kolegy s informací, že si zítra "balí kufr" na cestu do Turecka k prvnímu seznámení o situaci, na což v průběhu několika následujících týdnů prý naváže zjišťování skutečného stavu, známé spíše pod pojmem "due dilligence". A stejné jsem se dozvěděl od mého současného kolegy a mého šéfa, navíc s dovětkem, že se zřejmě spolu nějak podělíme o zastoupení jak v tomto týmu, tak i v připravovaném týmu pro Albánii, kde již bylo také dokončeno převzetí místní distribuční společnosti. K tomu ale v místním jazyce informaci pro tento příspěvek nemám :-) Takže uvidíme, zda a když ano, tak co nás tam všechno čeká. A jelikož se svět stále více propojuje, v takovém případě lze očekávat v čase večerním i "zvýšenou aktivitu" na tomto blogu, neb vždy se najde něco, s čím by se člověk chtěl podělit hned, jako tomu bylo (ale mailem), když jsem v roce 2006 působil dva týdny na Ukrajině v Kijevě, Chersonu, Jaltě, Sevastopolu a Oděse.


Cesta na Ukrajinu (12.6.2006)
Na letiště se nám podařilo dostat přes obvyklou zácpu a doslova po přískocích přes celou Prahu poměrně včas. Po odbavení jsme si si počkali na zpožděný odlet způsobený pozdním příletem letadla (Airbus A320) do Kijeva. Čekání nám zpestřila velmi důkladná osobní prohlídka a navíc potom mezi nás přivedli retrívra, který očuchal všem příruční zavazadla, kousek ode mě objevil zavazadlo zřejmě s nějakou drogou a tak začal na tu dámu docela slušně dotírat. Evidentně byl rád, dostal odměnu a z paní se nakonec vyklubala figurantka, takže cvičení na letišti . Opožděné přistání znamenalo i delší rolování, než se pro naše letadlo našlo nějaké místo na ploše. Při výstupu z letadla počasí nic moc, mrholilo a 17 st.C, což nás pak provázelo až do hotelu Fregat v Chersonu. Ale postupně – nejprve setkání s pasovou kontrolou, kde jsme strávili s vyplněnou přistávací kartou 60 – 80 minut ve frontě na vstup. Každému se věnovali opravdu důkladně. Od 2 do 10 minut. Potom jsme šli k pásu pro kufry - můj v tom zbytku kufrů na něm samozřejmě nebyl, ale jelikož jsme viděli popadané kufry mimo pás a pobíhající obsluhu, tak jsem šel za ním a "oprášenou" ruštinou jsem se dožadoval svých zavazadel. Nakonec se můj kufr objevil. Sice shora poměrně dost namočený,že asi chvilku někde stál venkovní ploše, ale hlavně že byl na světě. Potom překvapivě rychlý průchod zelenou zónou (pod dohledem asi 8 celníků s pravděpodobností 50% na prohlídku, když nemáš jen normální kufr a nevypadáš podle jejich představ). A tak po cca 2 hodinách po příletu konečně odjíždí celý tým pohromadě minibusem do hotelu. Věděli jsme ale, že to bude 8 - 10 hodin jízdy dle situace na silnici. Počátek cesty (asi 250 km) byl pořád rovně po dálnici. Byl svátek, takže spousta bouraček v kolonách a samé zdržování se. Potom první větší zatáčka, odbočení na křižovatce vlevo a cesta zbývajících 330 km po okreskách. Čím blíže k místu pobytu, tím horší cesta. Do místního hotelu (kvalita jako trošku horší Alessandria v HK) jsme dorazili ve 2.30 hod. ráno, jedině díky cestovce jsme měli poměrně bleskové ubytování. A zhruba o půl čtvrté jsem se dostal do postele. Díky pozdnímu příjezdu byl začátek prvního pracovního dne posunut na 9.00 hod.. A jelikož jsem toho moc nenaspal, tak v rámci možností vzniklo i těchto pár řádek s dojmy z příjezdu na Ukrajinu.

Když tein, tanin a kofein spolu ladí

Člověk mínil, že pojede o víkendu na běžky, byť jak počasí tak podmínky se nejevily zrovna jako ty nejvhodnější, ale život změnil. A tak místo přívalu sněhu a občasného nárazového větru nastoupil pobyt v teple, v klidu a s několika šálky horkého čaje. Sice to platí s výjimkou - byla jedna cesta autem do Pardubic na návštěvu, ale ani zde horký čaj navíc s maminčinými tradičně skvělými koláčky nechyběl. A tak asi nepřekvapí, že o něm bude i těchto pár řádek. Poměrně často slýchávám otázku, zda mi nabízený čaj vůbec bude chutnat? Určitě jen díky tomu, že se ví, že mám rád dobrý čaj a že jej piji poměrně často. Ale asi se neví, že čaj můžeme vnímat od pouhé tekutiny, kterou do sebe doslova vlijeme s cílem touto formou vůbec nějakou dostat do těla, byť za chvilku její větší část díky vlastnostem čaje tělo opouští, až po lahodný nápoj probouzející při jeho přípravě i popíjení různé vzpomínky či úvahy a bystřící naše smysly. A právě vnímání toho, za jakým účelem se čaj pije, nakonec většinou rozhoduje o tom, jaký ten čaj zanechá po jeho vypití dojem. A pokud splní účel, tak je vyhráno. A abychom nezůstali jen u "známkování" dle dojmů, očekávání a účelu, máme tu také jeho druhové dělení. Laikům postačí dělení na dva druhy - na černý a zelený. Ale zůstat jen u nich, to by byla škoda a člověk by se připravil o spoustu dalších chutí bílých, hnědých, žlutých i ovoněných čajů a čajů, jejichž základem kupodivu nejsou lístky čajovníku. A co vede člověka ochutnat jich co nejvíce? Prostá zvědavost. A tak díky tomu, že i já jsem v této oblasti hodně zvědavý, podařilo se mi toho ochutnat už poměrně dost a výsledek je, že pro "pravidelné pití" nezůstávám jen u jednoho druhu. A že časté ochutnávání má i své stinné stránky, neb zvědavost často předčí reálný odhad, člověk neslyší na zkušenosti jiných a ani nedbá jejich rad, záhy zjistíte u následujícího příkladu, který uvedu otázkou. Uvařili byste si černý čaj, osladili jej a nasypali do něj polévkovou lžíci škvarků? Určitě ne. Ale když se podával pravý tibetský černý čaj s kousky jačího másla, nezaváhal jsem a ochutnal. A ne málo. Co následovalo, tušíte. A kam jsem jej dle výše zmiňovaného "vnímání" zařadil? Do pro takové účely vymyšlené "speciální kategorie" dle toho, co následovalo - a to mezi"hodně rychlé" čaje. A co taková japonská delikatesa doporučovaná jako nápoj po obědě, jejíž jméno je Genmaicha, v překladu znamenající "čaj s neleštěnou rýží". A přitom to je jen standardní čaj, obohacený smícháním s praženou rýží. Touto kombinací získává své lákavé aróma a velmi neobvyklou chuť. Bohužel ani ten u mě nezanechal hlubší dojem. A tak k občasnému ochutnávání a experimentování třeba nezapomenout, že na druhé straně existuje indický vysokohorský Darjeeling, nížinný Assam, pro chvíle přemýšlení doporučovaný nepálský vysokohorský čaj, k očistě těla i ducha nabízená Bílá pivoňka (Bai Mu Dan Cha), pro chvíle samoty jihočínský Dian Hong Cha nebo japonská Matcha. A co ještě ochutnat takový nálev z drceného zeleného listu paraguayské cesmíny, jehož povzbudivé účinky překonají většinu známých nápojů? Právě proto jej doporučují zejména těm, kteří mají před sebou dlouhou noc, kterou je třeba probdít. A nakonec přidám ten bez čajových lístků, jehož obliba v různých provedeních stále stoupá. A to zejména v časech plískanic a kolem se šířících chřipkových virů. Je to čaj zázvorový. A jak na něj? Toto je již léty odzkoušený recept, kdy na jeho jednu porci (O,2 l) k cca 2 cm kousku čerstvého zázvoru oloupaného a nastrouhaného na tenké nudličky přidáme půl čajové lžičky anýzu, 5 hřebíčků, půl hvězdičky badyánu a 2 kolečka citrónu. Vše zalijeme horkou vodou, necháme asi 7 minut louhovat, potom scedíme, osladíme podle chuti medem a nápoj vhodný zejména do plískanic na obranu před nachlazením je na světě. Právě takový, který na jedné straně do sebe v posledních dnech "vlévám" s vírou, že přispěje svou "troškou do mlýna" jak k ochraně před plným rozvinutím se "kašlíku a rýmičky" resp. kolem se šířící chřipkou tak i k "obživnutí" chuťových buněk pro další čaje. A na závěr tradiční věta, že všeho moc někdy škodí. Proto nezatracuji ani další oblíbený nápoj, tentokrát z plodů kávovníku, byť konzumuji jen občas a v podstatě jen v provedení cappuccino nebo latté. A když jsme u tohoto také stále oblíbenějšího nápoje, víte, že minulý týden viděla Praha v Křižíkově pavilonu na veletrhu Top Gastro 2009 světový rekord v jeho přípravě? Do obřího polypropylénového šálku vyrobili účastníci soutěže Mistr kávy celých 2009 litrů cappuccina, na jehož výrobu se spotřebovalo 10 000 porcí espressa a 1709 litrů mléka. Výsledek má být zapsán do Guinnessovy knihy rekordů. Zdali měli účastníci výstavy možnost ochutnat, netuším. Pokud by tomu tak ale bylo, předpokládám však, že nakonec na tom všem byl zajímavý asi jen ten rekord, neb následně z tohoto obřího šálku rozlévanému nápoji se už asi cappuccino říkat nedalo, byť jako cappuccino byl vyroben. Samozřejmě kromě těch, co potřebovali jen doplnit tekutinu či zvýšit hladinu kofeinu v organismu. Prostě i k tomuto nápoji patří něco navíc. Jako tomu bylo i u šálků zde zobrazených, kdy ke každému se vztahuje konkrétní vzpomínka.

Průjezd do pomyslného pátého kola

Projetí čáry v pomyslné cílové rovince do dalšího kola, tedy pátého, se odehrálo dnes v brzkých ranních hodinách za poměrně slušného sněžení na již pro ni tradiční cestě do Prahy. Kdo nebo co je tou "ni" a o jaké kolo se vlastně jedná? Stříbrná Škoda Octavia a jedná se o největší kolo, které lze v podstatě na naší planetě vytvořit. Tj. o cestu kolem zeměkoule po jejím rovníku, jehož délka je, jak všichni ví, 40 000 km. A právě čtyři taková kola v podstatě jen při standardní provozní údržbě a slušném zacházení ze strany řidiče, jehož počet najetých kilometrů v půlce tohoto kola dosáhne 300 000 km, se jí podařilo stihnout doslova v předvečer svých "čtvrtých narozenin". A kam se všude stačila podívat? Nejčastěji do stověžaté Prahy a potom i do Plzně, takže patří ke "znalcům" provozu na pražské Jižní spojce i při přejezdu přes Barrandovský most. V podstatě není kraje v ČR, kam by se nepodívala. A že ani místa "za hranicemi všedních dnů" nebyla nedostupná, svědčí četné cesty na Slovensko do Vysokých a Nízkých Tater, do rakouských Alp a německého pohraničí. A tak nezbývá než doufat, že i toto kolo kolo bude jako ta předchozí, tj. bez nějakého většího škrábnutí pro ni a vždy se šťastným koncem každé z cest pro její osádku v řadě případů putující za dalšími zážitky. A to ať na místa již známá či ta, která budou teprve objevována.

Pod taktovkou slovesa "zabít"

Jaký měl být tento víkend, to v podstatě uvedla v pátek večer věta: "My zítra zabíjíme", související s "dohořívající svíčkou života" sousedovic čuníka, po ní následovala rada: "Ráno to může být namrzlé, tak se, prosím Tě, někde nezabij" související s ranní jízdou autem a ve stejném duchu zaznělo i: "Rozhodně se dnes nehodlám na běžkách někde přizabít". A jak to dopadlo? Z čuníka už je zabíjačka, jízda autem dopadla dobře, z běžek jsme se v sobotu vrátili bez škrábnutí a i v neděli zůstali imunní vůči kolem se šířící chřipce. A abych nezůstal jen u tohoto strohého konstatování s pár obrázky, přidám pár detailů. Začnu předpovědí počasí, která nás nakonec na běžky zavedla do Deštného v Orlických horách, neb tam mělo být sice trošku větrno, ale bez deště, polojasno s nějakým tím sluníčkem a teplotami něco málo nad nulou. Že tomu asi tak nebude, nám došlo hned na křižovatce u Sedloňova, kdy sjezd do Deštného tradičně připomínající vstup do zimního království, působil tentokrát velmi smutně díky holé silnici, málu sněhu a velmi nízké bariéře v podstatě jen ze špinavého sněhu na okraji silnice.A když jsme v po holé silnici nebo přes menší kaluže dorazili až na parkoviště a prohlédli si okolí, bylo jasné, že stopy jsou sice upraveny, ale dostat se na ně bude vyžadovat kus cesty s běžkami v ruce a že s kvalitou sněhu to dnes nebude nic moc. Teplota 7°C u Šerlišského Mlýna způsobila, že jsme autem bez dotyku se sněhem mohli dorazit až sem. My jsme však vsadili na to, že se se sněhem vhodným k běžkování potkáme dříve. K tomu ale nedošlo. Ani začátek na upravené trase nevěštil změnu a se stoupající nadmořskou výškou se měnilo jen to, že mraky byly stále blíže a blíže, abychom do nich v 1000 m n.m. nakonec vlezli. Máza nic moc, trochu jsem si vyčítal. že jsem nechal doma klistr, ale nakonec jsem byl rád, že se tak stalo. Neboť si jej namazat pod patu by znamenalo, že při sjezdu ze Sedloňovského kříže dolů bychom se nadřeli ještě tak 3x více než nás potkalo. Nejen že sníh nestál za nic, ale stopa i celá cesta byla plná napadaného jehličí, které se stačilo postupně nalepit do mázy, takže běžky po tomto výletu připomínají téměř stav po poslední jízdě sezóny, kdy nastupuje škrabka, ředidlo a hadr. A tak se není čemu divit, že jsme to v poledne zabalili. Vždyť jediný adrenalin místo obavy ze sjezdu zpět do Deštného po zledovatělé cestě byla cesta s běžkami v ruce, abychom se na nějaký sníh vůbec dostali. A tak místo poledního občerstvení na nějaké horské boudě padla volba na Zlatý potok v Kounově. Bohužel pár minut před námi dostalo tento nápad docela dost lidí, takže nejen že se nedalo zaparkovat, ale kromě stolu ve výčepu si ani nebylo kam sednout. A tam se nám rozhodně nechtělo, byť kvalita místní kuchyně je hodně známá. Skončili jsme tedy za Třebechovicemi mezi italskými specialitami v pizzerii Felicita L´Originale, který jsme do té doby vnímali jen jako jedno z míst na trase do/z Orlických hor. A že to byla volba dobrá, svědčí fakt, že nejen nebylo nakonec ani cappuccino, ale ani nějaká zvláštní chuť doma na večeři, neb porce i kvalita překonaly naše očekávání. Ponávratu bylo jasné, že pokud pořádně nenasněží, běžkování mimo hlavní hřebenovou trasu (tam jsou sice taky problémy s kvalitou sněhu, ale je ho více a není znečištěn jako ten, co je na lesních trasách) letos už nemá cenu a jezdit tam jen kvůli trase po hřebenu, to raději Krkonoše, kde podmínky budou díky nadmořské výšce i možnostem nástupu lepší. Tyto chmurné úvahy trošku rozptýlila neděle s deštěm a trochou mokrého sněhu v nížině a sněhem ve výškách nad 500 m n.m.. Tak uvidíme. Televize sice dnes ukazovala sníh spíš na Moravě, ale Krakonoš určitě taky nezůstal pozadu a pokud vydrží i avizovaný mráz, tak by se mohlo povést vylepšit si dojmy a užít si trošku více z letošní zimy na horách. Kdy? V podstatě "už za šest celaskonů", které by spolu s pár kapkami slivovice měly posílit tuto naději v čase chřipky na maximálně možnou míru. A že by tentokrát nemuselo zůstat v autě žádné volné místo, to v tuto chvíli nechci zakřiknout.