S těžkými mraky v zádech, ale nakonec jsme jim už v poledne ujeli :-)

Ráno jsme nejdříve zamířili kousek za Quueenstown podél jezera Wakatipu na vyhlídku, aby se nám dostalo téměř stejných pohledů, kterých si užili účastníci včerejší plavby po jezeře. Byť tentokrát obloha hned zpočátku dne nepřekypovala modrou. Potom již zpět přes Queenstown na vyhlídku nad letištěm, abychom si mohli užít momentu, kdy přistávající letadlo je v údolí vidět až někde pod námi. Zastávka v Garstonu na občerstvení rozdělila den, abychom druhou půlku zahájili na ovčí farmě u Lindy, která nám k tomu předvedla i krátkou ukázku práce jejich dvou psů s ovečkami v jednom z výběhů. Následovala zastávka v Manapouri u známého knihkupce až na samém konci světa, jak ona si to tam nazývá, tedy u paní Ruth Shaw. Abychom se  po té kulturní náplni zase vrátili k našim vycházkám a trekem kolem jezera Te Anau a poté nákupem proviantu s nedalekém supermarketu zakončili den na kraji městečka v motelu Fiordland. Večeře byla na pokoji, neb dnes se na ni někam do centra městečka zrovna moc nechtělo. Ale i tentokrát u toho nechybělo červené, byť australské se zajímavou etiketou sdělující, co všechno může toto víno obsahovat. To by fakt jeden nevymyslel :-) Byť bylo skvělé, příště se ale polepším a podívám se po něčem místním, byť zde na celé čáře vítězí to bílé. 

Dnešek byl o slušném přídělu adrenalinu :-)

Nemyslím tím ale tu dnešní snídani, kdy se v 7.00 hod. v restauraci motelu najednou snad sešli všichni zde ubytovaní, ale to, co následovalo po ní. Předcházela tomu cesta do centra na svozové místo agentury provozující v soutěsce kousek za městem tryskové čluny, tedy tzv. jetboaty.  Byť to bylo jen pár set metrů od motelu, i tam nás Jakub nakonec dovezl minibusem. Jak někdo dodal, aby měl jistotu, že všichni jsou ok na to, aby po jeho včerejší instruktáži o místních možnostech na zážitky se nás mohl až do zítřejšího rána, kdy budeme Queenstown opouštět, "zbavit" :-) a aspoň na chvilku se zastavit doma, což je shodou okolností kousek nad motelem. Když pro nás přijel provozem poměrně "ošlehaný" minibus a po zastávce na vyhlídce nad městem jsme najeli na cestu doslova plazící se těsně vedle skal nad hlubokou soutěskou, bylo jasné, že už samotná cesta kaňonem bude zážitek. Však on Jakub "varoval" ty, co moc nemusí pohledy dolů, aby si nesedali v minibusu vpravo. Trošku ale "nedocenil", že ve druhé půlce se za jednou zatáčkou situace změnila i těm, co si do té doby mysleli, že až ke člunům mají se sezením vystaráno, a naskytly se jim stejné pohledy, jako měli ti druzí v první půlce cesty zprava:-). Za sebe jen, že výhledy doslova úchvatné, zejména v místech, km se už dostalo ranní slunce. V kaňonu jsme vyfasovali záchranné vesty, v jetboatu absolvovali krátkou instruktáž, tj. abychom se hlavně drželi a nevystrkovali ruce ven ze člunu. Že jsme nebyli připoutáni? To proto, že kdyby se něco nepovedlo, tak abychom se rychle dostali ven. Zážitek z jízdy, kdy v některých chvílích člun ve vysoké rychlosti míjel skalní výběžky doslova o centimetry či ve skalních průrvách mistrně zvládal prudké zatáčky až to dvakrát s námi v plné rychlosti otočil o 360° (myšleno na hladině), byl opravdu úžasný. A ještě k tomu to nádherné počasí, byť díky té rychlosti a odlétávající vodní tříšti jsme po cca 30 minutách jízdy vystoupili z člunu docela vymrzlí. Pak nás ještě vzali na vyhlídku nad kaňonem, kde už ale sluníčko trošku zapracovalo, takže cesta zpět už byla s rozepnutou bundou. Do centra jsme se vrátili před polednem, abychom v pekárně Fergbaker vedle místní proslulé burgrárny Fergburger zakoupili na odpoledne něco do ruky, vedle v jejich Ferg´s baru přidali do kelímku  cappuccino a vyrazili na lanovku, která nás vyvezla do  nadmořské výšky 760 m n.m. na začátek treku na Ben Lomond (1748 m n.m.). Na dnešní odpoledne resp. až do podvečerních hodin, neb pro cestu tam a zpět zde doporučují si vyhradit 6 - 8 hodin, jsme tedy zvolili sice ne nejdelší, ale rozhodně nejnáročnější trek našeho putování po NZ. Lanovka bez čekání a v pohodě, neb jsme se dostali zřejmě do "okna" mezi několika výpravami také směřujícími nahoru. Ale ty podle obuvi tam mířily maximálně za fotkou z vyhlídky nebo za jízdou vozíky na kolečkách po dráze kolem horní stanice lanovky.   My jsme ale byli ti, kteří pokračovali dále. Nejprve kousek lesem, abychom se pak dostali už do volného terénu a měli v dáli na dnešek plánovaný vrchol neustále na očích. První část treku nás trošku zmátla, neb pracně nastoupané výškové metry cestou lesem jsme po chvíli na dalším úseku nejen "ztratili" poměrně slušným sestupem, ale pár na návrat na původní nadmořskou výšku jsme pak ještě museli přidat. Ale pak už to bylo jen a jen do kopce za modré oblohy a za plného sluníčka. Cca po 1 3/4  hodině jsme dosáhli sedla pod vrcholem ve 1320 m.n., kde padlo rozhodnutí, že někdo z nás tam už zůstane, "vybuduje" základní tábor a pohlídá těm, co budou pokračovat na vrchol, batohy, neb ti uskuteční pokus o dobytí vrcholu nejen bez kyslíku, ale i bez batohu a vody :-)). Že taky dělal fotografa všem toužícím se na vyhlídce vyfotit, to jsme se dozvěděli až později.  Na první vyhlídce nad sedlem však část naší výpravy konstatovala, že takový výhled už stačí, takže selfie a zpět dolů. Zbytek, přesněji už jen já, trošku i díky volbě lepší cesty o pár metrů níže pod hřebenem jsem první vyhlídku lehce minul, takže po dalších metrech stoupání se octnul rovnou až na té druhé. A jelikož se odtud už vrchol zdál poměrně blízko, tak že se bude dále pokračovat. Ale i to, poměrně záhy, mělo konec, když mi terén pod nohama začal trošku ujíždět a ty správné boty na to mi na nohách chyběly. A jelikož platí, že co se zdá, je zpravidla sen, tak k "blízkému" vrcholu chybělo ještě cca 200 výškových metrů, což zase tak blízko nebylo. I zde foto a pak dolů, abychom zase všichni nejprve v restauraci u lanovky doplnili tekutiny (před tím pivem doslova zasyčela v  nás nejprve plná sklenice vody) a po něco kolem 4 hodiny trvajícím treku jsme se vrátili do centra. Druhá část výpravy se mezi tím vozila po jezeře parníkem. Abychom jej viděli i my, tak naše kroky rychle směřovaly od lanovky rovnou do přístavu s tím, že si to tam prohlédneme, nakoukneme i do místní botanické zahrady a po večeři zamíříme už na hotel. Že v botanické zahradě potkám svého bývalého kolegu ze studií a poté i z firmy, to jsem ale fakt nečekal. Zejména když jsme se měli v Hradci Králové potkat před Vánocemi a to nějak nedopadlo. Tak by se pomalu mohlo zdát, že aby se to stalo, tak jsme si za tím účelem museli nezávisle na sobě vyrazit na NZ :-)) Tomu se snad ani nemůže říkat náhoda, neb i kdybychom se tady chtěli potkat, to by bylo nějakého domlouvání, kdy, kde atd. Takže i zde bylo foto, které za pár minut už směřovalo na druhou stranu zeměkoule, aby o této náhodě věděli i další :-) Vždyť už za náhodu do té doby šlo považovat to, že jsme se v tom našem NZ týmu sešli s kolegyní z bývalé firmy. Pak už jen přístav, podvečerní fotky a když jsme došli až na jeho konec a v Atlas Beer Cafe jsme zahlédli volný stolek, bylo jasné, že dnešek opět zakončíme steakem a pivkem u nich. Zítra míříme do Te Anau. Opět na dva dny, abychom si pak hlavně užili Milford Sound a krajiny kolem. Předtím ale ještě teď večer zaměstnáme pár kousky místní pračku a sušičku, abychom na zbytek pobytu už se vším v pohodě vyšli do konce pobytu na NZ :-) P.S. Zde už je obsluha snazší - otvor na hotelový žetón je jen jeden :-).

Queenstown snad musí vidět všichni návštěvníci NZ :-)

Dnešní ráno bylo trošku jiné. "Zavinilo" to včerejší nekonání letu helikoptérou a jeho posunutí na dnešní ráno na druhé místo západního pobřeží, odkud se tato zábava pořádá. Tedy na heliport ve Fox Glacier, kde nás už před 7.30 hod. čekali v recepci agentury.. A opět bezpečnostní školení spolu s vážením tělesných schránek těch, co projevili zájem v cca 8.00 hod. letět. Mimochodem proti včerejšku jsem stačil kilo přibrat, tak buď jsou za tím víno a ty hranolky z Fish and Chips, nebo silnější bunda a jiné sluneční brýle :-) Všechno tentokrát vypadalo nadějně, neb byť ty vrcholky Alp byly trošku v mracích, vypadalo to, že průlet těmi místy bez nich by se mohl podařit a na plánovanou trasu k ledovci se dostat. S tím jsme i nakonec odstartovali. Průlet údolím byl v pohodě, avšak již první stoupání nad první hřeben ukázalo, že těch mraků je mezi kopci trošku více, což se při bližším přiblížení se k nim projevilo "méně klidným" letem, což u letu helikoptérou představuje opravdu každé mírné zahoupání se. Pilot se ještě zkusil pod ně dostat nízkým letem z opačné strany údolí před ledovcem, ale ani to nevypadalo, že se před námi obloha otevře. Takže zvítězila bezpečnost (pochopitelně) a helikoptéra s námi zamířila zpět, aby po 15 minutách dosedla na heliport. Pro tento zážitek tady platí, že let má základní cenu stanovenu podle zvolené trasy letu a počtu na ni strávených minut. Když se nepodaří přistát na ledovci nebo proti němu  nebo někde v jeho blízkosti, následuje menší sleva. Takže jsme si říkali, že by to mohlo být se slevou a tak nějak aspoň za půlku. O to větší překvapení bylo když k nám přišel manažer, omluvil se za nepodařený let a doplnil to sdělením "No charge". Takže pro náš pobyt zbývá ještě jedna možnost. A to z heliportu na východním pobřeží přímo u Mt Cook. Ale tam máme dorazit až v předposlední den našeho putování po NZ. Ráno tak vlastně začalo brzkou kávou a pro někoho i sklenkou vína  u restaurace  přes ulici naproti sídlu agentury, abychom se pak vrátili do kempu pro zavazadla a zbylé helikoptérou "nelétající" členy naší výpravy. A pak už jako tradičně nějaká ta "japonská" na fotky, několik vycházek za vodopády, na vyhlídku a do místních lesů, abychom kolem poledne doplnili  v Haast energii nejen kávou a vínem, ale tentokrát i něčím "do ruky" připravovaným jinou rukou než vlastní :-). Zajímavé zastávky pokračovaly i po poledni, abychom se na chvilku ještě zastavili na procházku po promenádě  jezera Wanaka, udělali fotku místní ikonické vrby, kde jsme mimochodem si opět vystáli frontu, aby u ní nikdo nestál, neb těch "kameramanů" natáčejících u ní pomalu celovečerní film bylo opět dost.  Poté už jen hodina jízdy s jednou zastávkou v Cedrona údolí u místního hotelu. Ale hlavně u nedalekého plotu. Místa snad s největší koncentrací podprsenek na jeden metr plotu na světě. Holt, někdo dává na plot hrníčky, někdo něco jiného. Proč je tomu tak, vysvětluje tabule uprostřed plotu. A před sedmou naše cestování ukončilo ubytování v motelu kousek od centra Queenstownu, kde to máme na dvě noci a se snídaní :-). A komu stačila jen malá chvilka na "aklimatizaci"po ubytování, toho čekala večerní prohlídka centra města s přístavem zakončená večeří, pro kterou jsme zvolili na konci přístavu sice trošku "zastrčené" ale parádní místo, Atlas Beer Cafe.  Sem směřovalo Jakubovo doporučení na steak a pivko a opravdu to tu včetně atmosféry nemělo chybu. Na ochutnávku vzorků dalších piv jsme se po večeři už ale zlákat nenechali :-), byť u jednoho vzorku, který mi byl nabídnut k letmému ochutnání, jsem neodolal. Vůně rozmarýnu mě nakonec k dalšímu ochutnávání nepřesvědčila :-) A prý byly i "zajímavější", přičemž v tomto případě asi platí, že význam slova zajímavější může být u mně jen zdvořilostním označením něčeho, co úplně nepřesvědčilo ale netřeba to zatracovat :-) Pak už cesta po osvětleném nábřeží do motelu a zítra čeká v 7.00 snídaně. Tentokrát jako příjemné překvapení opět hotelová.  Měl by to být tentokrát poměrně cestovatelsky poměrně náročný den, byť tentokrát by si minibus a konečně i Jakub měli konečně chvilku, tedy cca celý den, odpočinout.

Po západním pobřeží pod ledovec Franz Josef

Ano, dnešní den jsme zakončili právě tam, byť počasí nám dovolilo jej spatřit jen krátce z jedné z vyhlídek nad městečkem Waiau. Ale pěkně postupně. Z Greymouthu jsme odjížděli v obvyklém čase. Tentokrát za drobného deště, který ale stihl přestat v čase, kdy jsme vystoupili na první z dnešních zastávek. Bylo to městečko Hokitika, kde jsme se podívali na zpracování na NZ se vyskytujícího nefritu známého jako zelený kámen či pod názvem Pounamu. Kámen, který má pro Maory žijící na NZ téměř duchovní význam. Nevynechali jsme ani návštěvu pláže s tentokrát poměrně rozbouřeným Tasmanským mořem a pozůstatky vyplaveného dříví, které místnímu umělci slouží k tvorbě různých skulptur. Mimochodem zde jsme poprvé a snad naposled "zabodovali", když jsme po čtvrthodině čekání na odjezd minibusu zjistili, že ten sice vypadá stejně jako ten náš, ale jeho SPZ je jiná, takže někde asi bude chyba. Byla, když jsme asi úplně nedoposlechli pokyn od Jakuba, že se sejdeme o kousek dál než nás u supermarketu vysadil, a kam si pro nás nakonec za chvilku s minibusem a ostatními z NZ týmu přijel. Takže před našim návratem navrhovaná dražba našich vypraných a navoněných věcí se nakonec nekonala :-)) Další zastávkou, ale už bez kávy, byla Hari Hari k památníkem na australského letce, který poprvé přeletěl z Austrálie na západní pobřeží NZ - v roce 1931. Před polednem jsme ještě stihli navštívit v jeho galerii českého fotografa Petra Hlaváčka žijícího nedaleko malé vesnice Whataroa, abychom poté již směřovali do Waiau, kde jsme měli objednán let helikoptérou k ledovci. I když jsme absolvovali všechny nezbytné procedury včetně vážení a pak i hodinové čekání u sklenky vína po odkladu odletu, nakonec se ukázalo, že dnes už nebudou kolem ledovce ty správné podmínky, aby zážitek se mohl konat, takže následoval odkaz na zítřejší ráno. Tentokrát s odletem z letiště u nedalekého Fox Glacier, kde máme na dnešní noc zajištěno ubytování. Aby nebyl "výpadek" v programu, před večerem, tak jsme si ještě přidali trek kolem nedalekého jezera Matheson, známého i jako místo překrásných obrázků ze zrcadlení se okolního terénu do něj, abychom se pak odměnili večeří v nedaleké restauraci u hlavní silnice a den zakončili v lesíku kousek od restaurace nočním pozorováním místních "světlušek". Ráno bude program přizpůsoben tomu, zda se podaří uskutečnit let helikoptérou hned dopoledne. Předpověď počasí tomu zatím nasvědčuje, ale rozhodující bude, jaké podmínky budou opět až kolem ledovce. Co je ale jisté, je to, že večer by nás už měl přivítat Queenstown. P.S. Jinak raritou dnešního dne byly modré houbičky.

Údolími většinou porostlými vinicemi na západní pobřeží

Ani nedělní ráno nevybočilo z obvyklého rámce, takže obvyklý ranní Jakubův Tetris, odjezd v 8.00 hod. a první dotaz na něj, kdy už bude zastávka na kávu. Po hodině a půl jízdy překrásnou krajinou většinou údolím řeky Wairau vinařskou oblastí Mallborough jsme dorazili do Saint Arnaud, abychom si udělali krátkou procházku kolem po pobřeží jezera Rotoiti, kde jsme se z mola mohli kochat pohledem na černé úhoře, aby nás pak po chvilce jízdy čekala další zastávka. V městečku Murchison. Ta byla nejen na kávu a nějaké to občerstvení, ale i k návštěvě místního trhu a prodejny s výrobky z ovčí vlny. Než jsme dorazili na západní pobřeží, tak samozřejmě nechyběla i nějaká ta "japonská". Tam už zase pokračovaly i vycházky. První pobřežním trekem kolem majáku nedaleko Westportu, na jehož konci byla i vyhlídka na skaliska, kde se slunila mláďata lachtanů. Určitě někde byli i dospělí jedinci, ale ti v čase naší přítomnosti nějak unikali mým pohledům. Mimochodem brýle na dálku jsem už měl v batohu, ale ten zůstal v minibusu, takže stejný efekt, jako kdybych neměl :-( Pak následoval trošku kratší Truman trek s výhledy na Tasmanovo moře, abychom dnešek zakončili vycházkou za fantastickou scenérií tzv. Palačinkových útesů, tedy Punakaiki. Pak už jen supermarket a ubytování v kempu v městečku Greymouth. Tam poprvé přišla ke slovu i pračka a sušička, neb nemělo cenu s sebou na NZ tahat tolik věcí, když na většině zastávek bylo možné si věci přeprat. Byť prací prášek jsem úspěšně dokázal, samozřejmě za požadovaný počet kovových mincí, z automatu vyloudit,  spustit pračku jsem dokázal až s asistencí Jakuba, neb jsem rezignoval hned po prvním pokusu o zasunutí dvoudolarové mince do přístroje. Bohužel se ukázalo, že jsem to cpal do otvoru pro ty jednodolarové :-)) Ale nakonec vše dopadlo, takže zítra odjíždíme opět s kufrem plným navoněných věcí :-) P.S. Před naším příjezdem do Greymouthu stačilo sprchnout, takže už podruhé nás déšť minul a počasí nadále přeje. Jak mi dnes řekl v recepci, kde jsem si desetidolarovku měnil za kováky do pračky a sušičky, jeden místní, tedy "kiwák", že na takové počasí, které nás po celou dobu pobytu na NZ zatím provází, chce mít po našem řečeno pořádnou kliku. On tedy přesně říkal že štěstí. Kdyby řekl doslova kliku, tak jsem si to mohl jen domýšlet, neb jak se klika řekne anglicky, to nedávám :-) To nevadí, důležité bude, abychom o ni ani o to štěstí v následujících dnech nepřišli :-)