Nemyslím tím ale tu dnešní snídani, kdy se v 7.00 hod. v restauraci motelu najednou snad sešli všichni zde ubytovaní, ale to, co následovalo po ní. Předcházela tomu cesta do centra na svozové místo agentury provozující v soutěsce kousek za městem tryskové čluny, tedy jetboaty. Byť to bylo jen pár set metrů od motelu, i tam nás Jakub nakonec dovezl minibusem. Jak někdo dodal, aby měl jistotu, že všichni jsou ok na to, aby po jeho včerejší instruktáži o místních možnostech na zážitky se nás mohl až do zítřejšího rána, kdy budeme Queenstown opouštět, "zbavit" :-) a aspoň na chvilku se zastavit doma, což je shodou okolností kousek nad motelem. Když pro nás přijel provozem poměrně "ošlehaný" minibus a po zastávce na vyhlídce nad městem jsme najeli na cestu doslova plazící se těsně vedle skal nad hlubokou soutěskou, bylo jasné, že už samotná cesta kaňonem bude zážitek. Však on Jakub "varoval" ty, co moc nemusí pohledy dolů, aby si nesedali v minibusu vpravo. Trošku ale "nedocenil", že ve druhé půlce se za jednou zatáčkou situace změnila i těm, co si do té doby mysleli, že až ke člunům mají se sezením vystaráno, a naskytly se jim stejné pohledy, jako měli ti druzí v první půlce cesty zprava:-). Za sebe jen, že výhledy doslova úchvatné, zejména v místech, km se už dostalo ranní slunce. V kaňonu jsme vyfasovali záchranné vesty, v jetboatu absolvovali krátkou instruktáž, tj. abychom se hlavně drželi a nevystrkovali ruce ven ze člunu. Že jsme nebyli připoutáni? To proto, že kdyby se něco nepovedlo, tak abychom se rychle dostali ven. Zážitek z jízdy, kdy v některých chvílích člun ve vysoké rychlosti míjel skalní výběžky doslova o centimetry či ve skalních průrvách zvládal prudké zatáčky až to dvakrát s námi v plné rychlosti otočil o 360° (myšleno na hladině), byl opravdu úžasný. A ještě to počasí, byť díky té rychlosti a odlétávající vodní tříšti jsme po cca 30 minutách jízdy vystoupili docela vymrzlí. Pak nás ještě vzali na vyhlídku nad kaňonem, kde už sluníčko trošku zapracovalo a cesta zpět už byla s rozepnutou bundou. Do centra jsme se vrátili před polednem, abychom v pekárně Fergbaker místní proslulé burgrárny Fergburger zakoupili na odpoledne něco do ruky, vedle v jejich Ferg´s baru přidali do kelímku cappuccino a vyrazili na lanovku, která nás vyvezla do nadmořské výšky 760 m n.m. na začátek treku na Ben Lomond (1748 m n.m.). Na dnešní odpoledne resp. až do podvečerních hodin, neb pro cestu tam a zpět zde doporučují si vyhradit 6 - 8 hodin, jsme tedy zvolili sice ne nejdelší, ale rozhodně nejnáročnější trek našeho putování po NZ. Lanovka bez čekání a v pohodě, neb jsme se dostali zřejmě do "okna" mezi několika výpravami také směřujícími nahoru. Ale ty podle obuvi maximálně za fotkou z vyhlídky nebo za jízdou vozíky na kolečkách na dráze kolem horní stanice lanovky. My jsme ale byli ti, kteří pokračovali dále. Nejprve kousek lesem, abychom se pak dostali už do volného terénu a měli v dáli na dnešek plánovaný vrchol neustále na očích. První část treku nás trošku zmátla, neb pracně nastoupané metry cestou lesem jsme po chvíli na dalším úseku nejen "ztratili" poměrně slušným sestupem, ale pár na návrat na původní nadmořskou výšku jsme pak ještě museli přidat. Ale pak už to bylo jen a jen do kopce za modré oblohy a za plného sluníčka. Cca po 1 3/4 hodině jsme dosáhli sedla pod vrcholem ve 1320 m.n., kde padlo rozhodnutí, že někdo z nás tam už zůstane, "vybuduje" základní tábor a pohlídá těm, co budou pokračovat na vrchol, batohy, neb ti uskuteční pokus o dobytí vrcholu nejen bez kyslíku, ale i bez batohu a vody :-). Že taky dělal fotografa všem toužícím se na vyhlídce vyfotit, to jsme se dozvěděli až později. Na první vyhlídce nad sedlem však část naší výpravy konstatovala, že takový výhled už stačí, takže selfie a zpět dolů. Zbytek, přesněji už jen jeden, trošku i díky volbě lepší cesty o pár metrů níže pod hřebenem první vyhlídku lehce minul, takže po dalších metrech stoupání se octnul rovnou až na té druhé. A jelikož se odtud už vrchol zdál poměrně blízko, tak že se bude dále pokračovat. Ale i to, poměrně záhy, mělo konec, když terén pod nohama začal ujíždět a ty správné boty na to na nohách chyběly. A jelikož platí, že co se zdá, je zpravidla sen, tak k vrcholu chybělo ještě cca 200 výškových metrů, což zase tak blízko nebylo. I zde foto a pak dolů, abychom zase všichni nejprve v restauraci u lanovky doplnili tekutiny (před tím pivem doslova zasyčela v nás nejprve plná sklenice vody) a po něco přes 4 hodiny trvajícím treku jsme se vrátili do centra. Druhá část výpravy se mezi tím vozila po jezeře parníkem. Abychom jej viděli i my, tak naše kroky rychle směřovaly od lanovky rovnou do přístavu s tím, že si to tam prohlédneme, nakoukneme i do místní botanické zahrady a po večeři zamíříme už na hotel. Že v botanické zahradě potkám svého bývalého kolegu ze studií a z firmy, to jsem fakt nečekal. Zejména když jsme se měli v Hradci Králové potkat před Vánocemi a to nějak nedopadlo. Tak aby se to stalo, tak jsme si za tím účelem museli nezávisle na sobě vyrazit na NZ :-) Tomu se snad ani nemůže říkat náhoda, neb i kdybychom se tady chtěli potkat, to by bylo nějakého domlouvání, kdy, kde atd. Takže i zde bylo foto, které za pár minut už směřovalo na druhou stranu zeměkoule, aby o této náhodě věděli i další :-) Vždyť za náhodu do té doby šlo považovat to, že jsme se v tom našem NZ týmu sešli s kolegyní z bývalé firmy. Pak už jen přístav, podvečerní fotky a když jsme došli až na jeho konec a v Atlas Beer Cafe jsme zahlédli volný stolek, bylo jasné, že dnešek opět zakončíme steakem a pivkem u nich. Zítra míříme do Te Anau. Opět na dva dny, abychom si pak hlavně užili Milford Sound a krajiny kolem. Předtím ale ještě teď večer zaměstnáme pár kousky místní pračku a sušičku, abychom na zbytek pobytu už se vším v pohodě vyšli :-) P.S. Zde už je obsluha snazší - otvor na hotelový žetón je jen jeden :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat