"Nechtělo by se Ti náhodou dnes udělat pár placek k tomu? Stačily by dvě," jsem uslyšel u branky, když jsem se odpoledne vracel z práce. Uznáte, že na tuto výzvu prostě nebylo možno nereagovat, zejména když jsem se už pár týdnů chystal, že si prakticky ověřím, tentokrát už v domácích podmínkách bez dozoru Yazana, co jsem se od něj naučil. Ale ještě předtím jsem si vzal hůlky a zaběhl do lesa, abych si tam, tentokrát s hůlkami v ruce, dal párkrát (nakonec 5x) nahoru a dolů jedno cca 300 m dlouhé (vlastně krátké :-) mírné stoupání. Jó, když chybí sníh a zatím nebyl čas za ním do těch nejvyšších partií vyrazit, musí člověk vzít za vděk nordic walkingem. Aspoň trochu rychlejším, takže tady to bylo "za dohledu" časomíry. Na té levé mapě je celé toto mé dnešní snažení znázorněno malým zeleným flíčkem, vpravo už je to ale zobrazeno v měřítku 1cm=100m. Tedy takový detail, který jsem u Stopaře v mobilu zatím nikdy nezobrazoval. Ale když se člověk v lese pohybuje v podstatě na jednom místě, nemá jinou možnost, když to chce mít znázorněno. Ty placky byly vlastně logickým vyústěním dnešní "tělovýchovy", neb byť byly ruce zaměstnány hůlkami, moc se neunavily. Ruční příprava těsta na chapatí (placky) to napravila, aby po důkladném propracování a odpočinku v lednici přišla na řadu poslední fáze. Jejich upečení. Ale než si těsto odpočinulo, stačil jsem k tomu připravit jedno pomerančovo-mandarinkové čatní, neb ani my jsme je nechtěli jíst jen "na sucho", když ta Indie od dnešního oběda nebyla naše :-) Jaké byly? Vždyť samotný zážitek bylo to jejich pečení, tedy hlavně to "nafukování". A když dodám, že nezbyly, přestože jich nebyl jen pár ale tucet, tak asi netřeba dalšího hodnocení. P.S. Za sebe už vím, jak příště, aby byly ještě lepší. Mohlo to být už dnes, kdybych dodržel doporučovanou tloušťku a nedělal je o "malinko" tenčí :-)
"Nechtělo by se Ti náhodou dnes udělat pár placek k tomu? Stačily by dvě," jsem uslyšel u branky, když jsem se odpoledne vracel z práce. Uznáte, že na tuto výzvu prostě nebylo možno nereagovat, zejména když jsem se už pár týdnů chystal, že si prakticky ověřím, tentokrát už v domácích podmínkách bez dozoru Yazana, co jsem se od něj naučil. Ale ještě předtím jsem si vzal hůlky a zaběhl do lesa, abych si tam, tentokrát s hůlkami v ruce, dal párkrát (nakonec 5x) nahoru a dolů jedno cca 300 m dlouhé (vlastně krátké :-) mírné stoupání. Jó, když chybí sníh a zatím nebyl čas za ním do těch nejvyšších partií vyrazit, musí člověk vzít za vděk nordic walkingem. Aspoň trochu rychlejším, takže tady to bylo "za dohledu" časomíry. Na té levé mapě je celé toto mé dnešní snažení znázorněno malým zeleným flíčkem, vpravo už je to ale zobrazeno v měřítku 1cm=100m. Tedy takový detail, který jsem u Stopaře v mobilu zatím nikdy nezobrazoval. Ale když se člověk v lese pohybuje v podstatě na jednom místě, nemá jinou možnost, když to chce mít znázorněno. Ty placky byly vlastně logickým vyústěním dnešní "tělovýchovy", neb byť byly ruce zaměstnány hůlkami, moc se neunavily. Ruční příprava těsta na chapatí (placky) to napravila, aby po důkladném propracování a odpočinku v lednici přišla na řadu poslední fáze. Jejich upečení. Ale než si těsto odpočinulo, stačil jsem k tomu připravit jedno pomerančovo-mandarinkové čatní, neb ani my jsme je nechtěli jíst jen "na sucho", když ta Indie od dnešního oběda nebyla naše :-) Jaké byly? Vždyť samotný zážitek bylo to jejich pečení, tedy hlavně to "nafukování". A když dodám, že nezbyly, přestože jich nebyl jen pár ale tucet, tak asi netřeba dalšího hodnocení. P.S. Za sebe už vím, jak příště, aby byly ještě lepší. Mohlo to být už dnes, kdybych dodržel doporučovanou tloušťku a nedělal je o "malinko" tenčí :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat