Je to možné, jak ten čas letí? To jsem si v duchu říkal, když jsem si při dnešní cestě do Prahy při průjezdu téměř prázdnou Jižní spojkou zavzpomínal, kdy jsem tu jel naposledy (paradox, předtím jsem tam jezdil skoro denně). Tak mi vyšlo, že tomu je více než dva měsíce. Ale dnešní cesta sem už nebyla za prací, pochopitelně, jak se to na konci 3.Q přihodilo, ale za návštěvou dalšího přírůstku do naší širší rodiny, vnučky Aničky a jejich nejbližších, se kterými se dnes nejen povídalo a ochutnávalo. Ale zbyl i čas s naší školačkou Ali na knížku, chvilku počtů převedenou do hry na obchod, na karty i na krátkou procházku v parku Na Jezerce a kolem Botiče, abychom to spolu s Ali ještě na závěr protáhli do blízkého Ovocného světozoru pro nějakou tu tečku za dnešní naší návštěvou. Já jsem Jezerku vyměnil za nakouknutí mřížemi vstupní brány (na víc jsem neměl štafle nebo žebřík) na ligový fotbal na Bohemians (hrály tam Pardubice a docela paradox, kdo byl vlastně domácí, když stadion právě Bohemians Pardubicím pronajímají na jejich domácí zápasy :-) a na doplnění koření přidávaných do čajů a do indické kuchyně, abych se k ostatním s kočárem připojil u Botiče hned za železničním viaduktem. Má hodinová trošku rychlejší vycházka v tom sobotním "nicnedělání" doslova "bodla", zejména když v Praze na rozdíl od nás nefoukal vítr. Ten jsme si užili hned na D11 při cestě domů a ten nepřestal do tohoto času. Vlastně stále ještě zesiluje.
Žádné komentáře:
Okomentovat