Probuzení do plného dne po delším spánku (opravdu jsme si jej zasloužili) s modrou oblohou nad hlavou i celým Lusterfjordem, plným sluníčkem způsobujícím, že teploměr umístěný na osluněné straně chatky ukazoval na místní poměry téměř neskutečnou hodnotu, monotónní hukot vodopádu na protějším břehu a krásná duha vycházející z místa dopadu vody padající z výšky 183 m. Prostě ranní idylka zasluhující i "snídani v trávě", tedy na balkóně. Poté (tentokrát :-) jen potvrzení připraveného plánu - razíme k ledovci Jostedalsbreen, přesněji k jeho splazu - ramenu Nigardsbreen.
A s námi mělo stejnou
cestu i počasí, takže po příjezdu na parkoviště u místního informačního centra Breheimcenteret (jet až přímo přes mýtnou silnici k jezeru se nám nezdálo "moc turistické", takže jsme zvolili naučnou stezku údolím a o kochali jsme se něco přes 5 km stále se přibližující nádherou). Vypadalo to však, že jsme jediní, kteří tuto procházku zvolili, neb ostatní směřovali (možná i díky tomu,
že jsme nikam nespěchali) svá auta
přímo až na parkoviště. Tam už se chystaly dvě výpravy na výstup na ledovec, takže zkouška maček, výběr rukavic a k tomu i cepín a úvaz pro připnutí se na lano "svazující" celou výpravu. My jsme se vypravili poměrně členitým terénem po břehu i kousek nad ním jen ke splazu. S ubývající vzdáleností se vzduch ochlazoval, aby v místě výtoku vody z tajícího
ledovce se přidal i slušný proud studeného
vzduchu provázející proud té opravdu ledové vody. Ale dalo se to zvládnout i v triku s krátkým rukávem, takže "flíska" zustala v batohu a bunda zapomenutá v chatce - až tak jsem počasí věřil:-). Po pořízení spousty obrázků a téměř detailním prozkoumání celého předpolí ledovce (díky krásnému počasí byla chůze po skalních plotnách i kamenech bezproblémová - nikde se to nesmekalo) následovalo krátké občerstvení na jednom z pobřežních pahorků a pak o silnici, tentokrát už nejen sami, zpět na parkoviště. Tam ještě poslední ohlédnutí a pak zpět přes Gaupne, kde jsme doplnili zásoby zpět na "naši Riviéru", označení,
které získala námi obývaná chatka č. 13 ve Viki
Fjordcampingu. Čekalo nás tam 24 st. C, modrá obloha a slunce nad hlavou, takže nebylo možno odolat průzračné vodě ve fjordu. Pozvolný vstup zde žádný nebyl (ten jeden u kamenného mola zarostlý řasami nepočítám), takže z kamenného mola přímo do hloubky. S žádným větším sportováním ve vodě teplé cca 15 st. C (jak jsme se pak dozvěděli ze zpráv o počasí o vodě v tomto fjordu) nešlo počítat, takže pár desítek
rychlých temp v max. vzdálenosti 10 m od mola a ven. Ale těch opravdu jen několik minut (prstů na jedné ruce je více) stálo za to. A co teprve to "sušení se na kamenech":-) K úplné
idylce tohoto dne už zbývalo jen večerní posezení na terase s hučením vodopádu na druhém břehu a neustále "otravujícími" racky čekajícími na něco do zobáku. Fakt, kdyby mi někdo před odjezdem řekl, že takový opravdu povedený den během
dovolené strávíme, nevěřil bych.
Probuzení do plného dne po delším spánku (opravdu jsme si jej zasloužili) s modrou oblohou nad hlavou i celým Lusterfjordem, plným sluníčkem způsobujícím, že teploměr umístěný na osluněné straně chatky ukazoval na místní poměry téměř neskutečnou hodnotu, monotónní hukot vodopádu na protějším břehu a krásná duha vycházející z místa dopadu vody padající z výšky 183 m. Prostě ranní idylka zasluhující i "snídani v trávě", tedy na balkóně. Poté (tentokrát :-) jen potvrzení připraveného plánu - razíme k ledovci Jostedalsbreen, přesněji k jeho splazu - ramenu Nigardsbreen. 
A s námi mělo stejnou
cestu i počasí, takže po příjezdu na parkoviště u místního informačního centra Breheimcenteret (jet až přímo přes mýtnou silnici k jezeru se nám nezdálo "moc turistické", takže jsme zvolili naučnou stezku údolím a o kochali jsme se něco přes 5 km stále se přibližující nádherou). Vypadalo to však, že jsme jediní, kteří tuto procházku zvolili, neb ostatní směřovali (možná i díky tomu, 
že jsme nikam nespěchali) svá auta 
přímo až na parkoviště. Tam už se chystaly dvě výpravy na výstup na ledovec, takže zkouška maček, výběr rukavic a k tomu i cepín a úvaz pro připnutí se na lano "svazující" celou výpravu. My jsme se vypravili poměrně členitým terénem po břehu i kousek nad ním jen ke splazu. S ubývající vzdáleností se vzduch ochlazoval, aby v místě výtoku vody z tajícího
ledovce se přidal i slušný proud studeného 
vzduchu provázející proud té opravdu ledové vody. Ale dalo se to zvládnout i v triku s krátkým rukávem, takže "flíska" zustala v batohu a bunda zapomenutá v chatce - až tak jsem počasí věřil:-). Po pořízení spousty obrázků a téměř detailním prozkoumání celého předpolí ledovce (díky krásnému počasí byla chůze po skalních plotnách i kamenech bezproblémová - nikde se to nesmekalo) následovalo krátké občerstvení na jednom z pobřežních pahorků a pak o silnici, tentokrát už nejen sami, zpět na parkoviště. Tam ještě poslední ohlédnutí a pak zpět přes Gaupne, kde jsme doplnili zásoby zpět na "naši Riviéru", označení,
které získala námi obývaná chatka č. 13 ve Viki 
Fjordcampingu. Čekalo nás tam 24 st. C, modrá obloha a slunce nad hlavou, takže nebylo možno odolat průzračné vodě ve fjordu. Pozvolný vstup zde žádný nebyl (ten jeden u kamenného mola zarostlý řasami nepočítám), takže z kamenného mola přímo do hloubky. S žádným větším sportováním ve vodě teplé cca 15 st. C (jak jsme se pak dozvěděli ze zpráv o počasí o vodě v tomto fjordu) nešlo počítat, takže pár desítek 
rychlých temp v max. vzdálenosti 10 m od mola a ven. Ale těch opravdu jen několik minut (prstů na jedné ruce je více) stálo za to. A co teprve to "sušení se na kamenech":-) K úplné 
idylce tohoto dne už zbývalo jen večerní posezení na terase s hučením vodopádu na druhém břehu a neustále "otravujícími" racky čekajícími na něco do zobáku. Fakt, kdyby mi někdo před odjezdem řekl, že takový opravdu povedený den během 
dovolené strávíme, nevěřil bych.
Žádné komentáře:
Okomentovat