Nový Zéland aneb putování po obou ostrovech v číslech

V letadlech to podle palubní evidence bylo o 37 396 kilometry, v minibusu o 4 002 kilometrech, po svých byla těch kilometrů v rámci našeho putování bez sedmi km rovná dvoustovka a necelý "český týden" u tety byl v autě, po svých a na tachometru Uberu za 332 km. Že to celé bude cca jednou kolem zeměkoule, to jsme tušili, ale že to bude o skoro dva tisíce km ještě více, to trošku překvapilo, neb to už je v podmínkách cestování na dovolenou v Evropě délka cesty do většiny destinací. Ke statistice kilometrů je třeba ještě přidat 5183 fotografií a videí (a to jsem cestou necelou tisícovku iž smazal) a 15 míst s ubytováním, přičemž na těch 14 jsme ráno balili kufry. Tolik náš pobyt na NZ i z pohledu čísel, byť by se našla i další. Ale o tom to není, cílem bylo jen přiblížit, co to obnášelo ty naše báječné zážitky absolvovat. Když už jsem zmínil ten počet fotografií, na jejichž výběru intenzivně pracuji, sem plánuji ještě jeden příspěvek. A to s uvedením těch, co by, jak jsem tu již zmínil, měly pokrýt ty nejhlubší zážitky či nezapomenutelné momenty našeho podzimního putování po NZ. Teď už je ale třeba přepnout na naše jaro :-)

Domů od soboty do pondělí s "návratem" času o 12 hodin

Návrat domů začal v sobotu po poledni cestou do Rangiory k tety kamarádce, na jejíž adresu jsme si objednali Uber na letiště. abychom si ještě před jeho příjezdem u ní prohlédli, jak se žije v jedné z rezidenčních oblastí Rangiory. Pak už jen rychlé rozloučení s tetou, cesta na letiště, před odletem do Aucklandu tradiční letištní cappuccino a croissant a pak už jen přelet na severní ostrov, transfer shuttlem do hotelu Jetstar, večeře (jak jinak než Fish and Chips :-) a odpočinek před nedělním přesunem přes jihokorejský Soul na evropský kontinent domů. Nedělní ráno znamenalo naposledy "přebalit" kufry a do batohu si vzít vše nezbytné a samozřejmě do letadla jen to možné, neb čekal nás ještě nocleh v Soulu, když kufry šly z Aucklandu přímo do Prahy. Poté snídaně a shuttle na letiště. Vlastní cesta do Soulu byla v pohodě. Tentokrát se nám i malé turbulence vyhnuly, přesto se poměrně často z reproduktorů vyzývalo k zapnutí bezpečnostních pásů. S vyplněnou příletovou kartou proběhla kontrola na vstup do Jižní Koreje poměrně rychle, před terminálem čekal hotelový shuttle, aby nás během necelé půlhodiny dopravil do transfer hotelu Grand Hyatt Incheon, abychom si tam užili na účet Korean Air noc a ráno v 5*. Tentokrát bez večeře, neb po skvělém servisu v letadle už nebyla vůle večer cokoli ještě sníst :-). Pondělní ráno bylo stejné jako to nedělní, byť s návratem o 4 hodiny blíž k našemu času. Na letišti trošku překvápko, neb díky změně letadla (Korean Air na let do Prahy nasadila větší), tak se trošku změnil seating a já jsem na to nereagoval, takže ten nově při check-in nám přidělený nás posadil sice přes uličku vedle sebe, ale přes dvě řady :-) Nakonec ale jak se říká, že vše špatné je na něco dobré, neb jsme si užili včetně servisu míst, která se používají v tomto letadle pro pro First Class. Přílet do Prahy byl dle plánu, kufry také na sebe nenechaly dlouho čekat a i domluvený odvoz klapnul, abychom po cestováním ucpanou Prahou dorazili do Šestajovic, kde jsme měli podle plánu přespat a domů jet až v úterý ráno. Nachlazení, na které ani manuka nezafungovala, ale rozhodlo, že jsme změnili plány, moc jsme se nezdrželi a pokračovali domů autem našich mladých, aby si jej u nás za chvíli vyzvedli a s ním se do Prahy vrátili, když tu v nedalekém servisu nechají to, co mají  pro podnikání. Teď jsme tedy zase doma, kde počasí zrovna moc jaro nepřipomíná. Nějaký delší "aklimatizační" relax nás ale nečeká, svůj čas totiž k tomu všemu okolo zaberou i fotky a blog, abych to naše cestování i po této stránce "uzavřel".  Jednoho čeká ještě pár dní s rýmou a kašlem, druhého hlavně pár pochůzek za "narovnáním" pár věcí, k nimž během naší nepřítomnosti pošta doručila pár papírů do poštovní schránky. A taky čeká zahrada. Vrata, u kterých stihl Baky překousat kabel pro ovládání pohonu, už řeší jeho páníček. Vzduchování do zahradního jezírka, kde Baky také uplatnil své zuby a překousal hadičku pro přívod vzduchu do vzduchovacího  kamene (mj. ten vzal taky za své), jsem vzal na sebe já a při nejbližší návštěvě Hradce dokoupím materiál a nový rozvod umístím tak, aby už nebyl pro Bakyho tak snadno dosažitelný. P.S. Na nějaké to plánování věcí dalších, jako je jarní káva/čaj či nějaký ten oběd, či návštěvy si necháme čas ale až po Velikonocích. 

Necelý "český" týden u tety na Novém Zélandu

Čas společných vycházek a výletů, úžasné domácí péče o nás a hlavně povídání, ve kterém jsme se někdy dostali i hodně hluboko do minulosti, neb právě někde tam skončily vzpomínky na společně prožívané chvíle v tehdejším Československu. A byť jsme něco "probrali" už při její poslední návštěvě před 14 lety u nás,  něco "zbylo" resp. právě teď se na to vzpomenulo :-). A přestože síla sociálních sítí a na nich provozovaných aplikacích je veliká, takže v posledních letech nebyl problém se o novinky podělit prostřednictvím nich, nebylo nad to vrátit se k tomu v reálu. Během našeho putování nám Jakub občas přiblížil život na NZ, takže už předem jsme věděli, že tady to je "trošku" náročnější. Ale realita uplynulých dnů při pobytu u tety nás utvrdila v tom, že to "trošku" je ještě docela mírné vyjádření a že ani ti místní v těch větších městech na tom nejsou o moc lépe. Tam zase ten větší životní komfort "kompenzují" daleko vyšší životní náklady. Ten necelý "český" týden navíc s krátkou návštěvou u její kamarádky v Rangioře před odletem do Aucklandu, která nám zase ukázala něco ze života ve větším městě, jsme si opravdu užili a ani naše velké poděkování nemůže vyjádřit to, jak se nám tam líbilo a jak moc jsme byli spokojeni. Nějaké detaily či to ostatní volným parafrázováním jednoho úsloví do podoby "Co se stalo během našeho pobytu u tety, zůstane u tety", snad mluví jasně. Ale to, co si odnášejí "účastníci" toho všeho dění ve vzpomínkách, určitě nedostane šanci, aby z nich zmizelo. Stejné platí i pro zážitky z našeho cestování po obou ostrovech. P.S. Že vycházka na vyhlídku Gorge může být i jinak zajímavá, než jen tou  přírodou, svědčí po stromech umístěné domečky s překvapením uvnitř. A že to na NZ není jen o Pánu prstenů, ale i o kultovním seriálu Simpsonovi, to je aspoň pro mě překvapení. Je to opravdu tak a nedaleký Springfield se odkazuje na fiktivní město v USA, které bylo vytvořeno pro dějiště tohoto seriálu, nejen tou velkou nakousnutou koblihou :-)

A teď na pár dní do kraje pod Mt Oxford a Mt Thomas

Po rozloučení se s hlavní částí našeho NZ cestovatelského týmu na mezinárodním letišti v Christchurch  jsme se s Jakubem odebrali zpět k minibusu, v jehož zavazadlovém prostoru už zůstala jen naše zavazadla, tedy dva kufry a batohy. Vlastně tam bylo o jeden batoh víc, neb i Jakub v něčem měl své věci uloženy, byť s námi se vždy pohyboval na vycházkách i na treku jen se svou malou ledvinkou. Proč tam zůstala? Protože my jsme s tím minibusem do krajiny pod těmi dvěma výše zmíněnými vrcholy pokračovali s jednou "japonskou" na nákup sena pro Jakubova králíka, až za městečko Oxford, aby poté se Jakub přes nedaleký Sheffield a poté zřejmě i Ashburton vrátil na pobřežní silnici a dovezl minibus do Queenstownu. Nabídka na svezení nás velmi potěšila, neb od místních jsme předem dostali upozornění, abychom si "dali pozor" a cestu z letiště si domluvili nějak předem nebo nejlépe přes Uber. Zejména když by to tady bylo poprvé, neb chyběla nějaká zkušenost či srovnání. Takže o jednu "starost" méně, navíc jsem se nechal přemluvit a užil si jízdu z předního sedadla :-) Když jsme projížděli městečkem Oxford, už se cesta zdála takovou povědomější, neb něco z jejího "studia" před cestou na NZ na Google Street mi v paměti zůstalo. A když jsme z mostku odbočili na vedlejší prašnou silnici, už bylo jasné, že po 150 metrech už bychom měli být na místě. Teta už čekala před brankou. Byť jsme se předem hlásili jen, že dorazíme mezi 17 - 18 hodinami. Po přivítání, vyložení kufrů a společném foto pořízeném z rukou Jakuba následovala pro Jakuba ještě krátká "ukázka" bydlení v tomto místě (už za hranicemi městečka, tedy po jejich v "rural"). Pak už jen poděkování jak za naši dporavu sem, tak i, a to hlavně, za báječných šestnáct dní v jeho režii při putování oběma ostrovy NZ. Poté ještě rozloučení s minibusem, přesněji kontrola, zda jsme tam něco ještě nezapomněli, a nakonec se dostalo i na to při loučení zapomenuté přání šťastné cesty domů. Na nás už čeká necelý "český týden" kousek od místních tisícovek. Tedy skoro pod nimi, když si promítnu mapu, kudy budou směřovat naše cesty, když se budeme chtít malinko podívat po zdejším okolí. Při putování po ostrovech jsme toho sice zažili hodně, ale tady to bude ještě umocněno tím, že tady to není o tom jen to vidět a pak jet dál, když na nás večer čeká motel se zázemím, supermarketem a restaurací nedaleko. Tady to je o tom v té přírodě žít. A to doslova. Že nás to všechno na těch dvou akrech pozemku, tedy ta vegetace i ti zde vyskytující se živočichové, svou velikostí překvapilo, asi netřeba zdůrazňovat. Ale o tom až v dalším příspěvku, teď večeře a po ní už život v odlehlejší části NZ v praxi. P.S. Že nám teta k večeři připraví zrovna řízek s bramborovou kaší  a zeleninovým salátem, to byla opravdu po těch několika Fish and Chips, burgrech, těstovinách i obložených talířích či pečivu v místních restauracích či samo doma připravených na motelu opravdu pecka. Samozřejmě jsme nezaváhali a hned ten obrázek poslali do Aucklandu do hotelu Jetstar, kde už se přihlašovali ostatní před zítřejším pokračováním cesty domů, aby ještě než si v místní restauraci objednají něco místního, viděli, že my už jsme do toho domácího prostředí dorazili o něco dříve :-)

Všechno jednou končí, i naše putování po NZ s CK Go2

Pro nás sice z toho programu ještě zbývá doprava odsud domů a do té doby, než se vrátíme zpět na letiště, máme v okolí Christchurch individuální program dle našich plánů. Ale z pohledu většiny našeho NZ týmu je pobyt na NZ u konce. Štreka to byla slušná (viz mapa níže). My ani v těch dalších dnech ale nebudeme měnit osvědčený koncept, tedy kombinaci vycházek, "japonských" zastávek, kávy (K), vína(V) a ani na záchod (Z) nezapomeneme :-), zkráceně tedy řečeno zažitý "KVZ koncept" i v příštích dnech nadále trvá. To hlavní motto příštích dnů by už měla být hlavně ta domácí pohoda během času stráveného s naší tetou žijící již nějaký ten pátek na NZ. Ale teď  ještě pár slov k tomu dnešku, který jsme před cestou na letiště v podstatě zakončili cappuccinem a sklenkou vína v centru města u řeky Avon v Christchurch vedle Riverside Marketu. Ráno podle očekávání, vlastně jen s jednou, a to dost podstatnou změnou. A to v oblečení, neb všichni už byli v tom, v čem v podvečer odletí do Aucklandu. Vlastně nic jiného by člověk ani nečekal, když byl dnes program v centru města. Ranní přejezd se zastávkou u supermarketu zabral něco přes dvě hodiny, takže na vyhlídku s kávou nad Christchurch jsme dorazili ještě před jedenáctou. Pak už sjezd dolů do centra botanická zahrada, centrum s pozůstatky zemětřesení v r. 2011, ikonická tramvaj po okružní trase (už ale jen pro turisty), tržnice a již zmíněná kavárna, aby se ve 14.00 všichni sešli a vyrazili na letiště. P.S. A právě tam se nacházíme nyní. "Desítka" už má po check-in na vnitrostátní let do Aucklandu, takže nezbývá, než se se všemi rozloučit, poděkovat nejen za společně strávené chvíle při putování po NZ, ale i za skvělou partu a popřát jim šťastnou cestu domů či do Austrálie. Na rozdíl od nich, nás sice dnes už těch kilometrů tolik jako je nečeká, ale oni na rozdíl od nás budou mít pro dosažení jejich dnešního cíle k dispozici letadlo, takže na místě budeme asi cca stejně. Pro ně pokračování cesty domů, pro nás začátek tzv. českého týdne na NZ, byť necelého. A i ten se zde v nějaké formě příspěvku určitě objeví, aby poté jej doplnil ještě poslední příspěvek, který plánuji jako 55 TOP fotografií doplněných trochou statistiky o celém pobytu (možná to bude v samostatném příspěvku) a také nějakým ohlédnutím se za ním po návratu z něj. To ohlédnuté budu ale spíše směřovat do recenze pro CK Go2. Na zpracování bude třeba více času, tak to si nechám až na doma, neb vybírat se bude z několika tisíc pořízených obrázků :-)

Tu "poslední" šanci jsme si dnes užili opravdu maximálně

Hned ten první ranní pohled z okna po roztažení závěsů nám potvrdil, že by dnešní cesta za zážitky pod Mt Cook a vlastně i blízko k němu, když jsem nepochyboval tom, že let helikoptérou k němu dnes určitě vyjde, bude určitě silným zážitkem. Někdo říká, že k silnému zážitku už nemusí být ani počasí, ale ty naše očekávané dnešní zážitky  právě na krásném počasí staví. Cestou k letišti pod Mt Cook byla kousek za jezerem Pukaki jedna "japonská" k pořízení fotky s motivem cesty pod Mt Cook (projíždějícím autům jsme se na silnici na dělící čáře zdárně vyhýbali :-)). A ta "japonská" tu byla myšlena téměř doslova, neb na parkovišti v údolí před vjezdem do horskými štíty uzavřené oblasti byla naprostá převaha fotících Asiatů. Pak už letiště, recepce Southern Lakes Helicopters, potřetí stejné proškolení a vážení, když dnes si jeho výsledky nechali pro sebe. Na rozdíl od předchozích dvou příprav, kdy nám je napsali na pásku na ruce. Takže jsme dnes nevěděli, jestli jsme proti posledně zhubli či přibrali :-) Mimochodem, kdo z vás se během dovolené 3x vážil? Maximálně před a po, ale během ní a zrovna 3x? A jelikož se první dva stroje už mezi horské štíty vznesly, bylo téměř jasné, že poletíme. Na 100% to bylo, když jsme byli vyzváni k úhradě. Vlastně první zážitek z toho našeho letu asi měl bankovní účet, který ta platba řádně "provětrala". Pak už si nás asistentka seřadila podle toho, jak budeme nastupovat, a odebrali jsme se ke vstupu na heliport, kam právě traktůrek přivážel na dřevěném platu na kolečkách modrý stroj, který zářil novotou a vypadal, že vypadl právě z výroby a do provozu mu chybí jen sundat folie ze všech skel. Po dvojí kontrole pilotem k odletu připraveného stroje přišel pokyn k nástupu, kontrola usazení, připomenutí způsobu vystupování a pohybu při zastávce na ledovci a mohlo se letět. Jak silný zážitek to byl, však ani pořízené obrázky či natočené video dostatečně popsat nezvládnou. Však pilot během přistání na ledovci konstatoval, že takové podmínky, jaké byly nahoře dnes, tu nenastávají zrovna často. A jelikož zbytek výpravy v čase našeho letu vyrazil na jeden z místních treků, "setkání" všech u minibusu bylo naplánováno až na poledne, abychom i my jeden z těch treků stihli. Byl to trek na Kea Point Track, na jehož konci se nám otevřely pohledy na místa, která jsme si před chvílí prohlíželi shora. Pak už společně na kávu a do místního infocentra, odkud stačilo ještě kousek popojet na parkoviště, aby pak přibyly i zážitky z odpoledních treků k Tasmanově ledovci, Tasmanově řece a Modrým jezerům. Chvilku před třetí jsme končiny pod Mt Cook opustili, abychom zamířili na sever vstříc další zastávce, tentokrát u jezera Tekapo. Tam nás ještě čekal most pro pěší (MacLaren) a ikonický Kostel dobrého pastýře (Church of the Good Shepherd). I zde platilo, že vyfotit jej bez lidí byl opět slušný majstrštyk :-) Víc zážitků se už do dnešního programu nevešlo, ale prostor pro nové jsme ještě získali "přepnutím" myšlení na gastro :-). Nejprve se sice něco málo nakoupilo na zítřejší snídaní, ale večeři, tu jsme opět svěřili do rukou povolanějších. Rezervace dlouhého stolu v Geraldine v místní restauraci se ukázala jako nezbytná, zejména když dnes je neděle. Na rozdíl od těch předchozích ale měla trošku "slavnostnější" rámec. Chtěli jsme totiž Jakubovi nejen popřát k jeho blížícím se narozeninám, ale hlavně mu poděkovat za neskutečnou péči, kterou svým "dětičkám", jak nás začal každé ráno od příjezdu na jižní ostrov oslovovat, během putování po NZ věnoval. A taky se rozloučit, než k tomu ještě dojde zítra v podvečer na letišti v Christchurch.  Ano, zítra už žádná společná večeře nebude. My zůstáváme ještě pár dní nedaleko Christchurch a zbytek už v podvečer odlétá do Aucklandu. Odtud se hned další den ráno "šestka" vrací přes Soul domů a "čtyřka" si pobyt u protinožců, než se i oni vrátí domů, o pár dní prodlouží v Austrálii. A Jakub, ten s minibusem zamíří zpět do Qeenstownu, aby si před další akcí chvilku odpočinul a taky aby se svými blízkými oslavil ty narozeniny. Večeře ani atmosféra u ní neměla chybu, takže jsme to byli my, kdo v restauraci dnes večer zhasínali. Zítra ráno tedy na Jakuba čeká poslední Tetris s našimi kufry, pak cca dvouhodinový přejezd a největší město jižního ostrova Christchurch, kde na vyhlídce nad ním je naplánována i dopolední káva. "Japonská" bude tentokrát maximálně u nějakého supermarketu. A to hlavně za účelem nákupu božských čokolád Hokey Pokey Crunch. P.S. My si na jejich nákup ještě pár dní počkáme. Až na naši návštěvu městečka Rangiora někdy v příštím týdnu. 

V restauraci u snídaně málem přízemní mrazík :-)

Ale ze včerejška jsme byli poučeni, byť znám i lepší ranní probrání se :-) Ale opět, snídani za nás připravil někdo jiný, tak to dále berme jako setkání s tím, jak se zde žije, neb tu rozhodně a jako jeden z dalších zážitků, neb na NZ zrovna na nějaké přetápění zvyklí rozhodně nejsou. My nakonec taky doma ne :-) Tentokrát ten první přejezd byl bez zastávek, neb jsme se z Te Anau vraceli stejnou cestou, tedy přes Queenstown, abychom zde zastavili na chvilku na místních trzích, kde to bylo nejen o kávě :-) a kousek od nich i o nějakém tom nákupu v místním Liquor shopu. Pak cesta k jezeru Hayes a trek kolem něj, aby zbylá část výpravy se přesunula rovnou do zlatokopeckého ráje v Arowtownu, aby si tam užila poledního času do té doby, než my jsme se z treku vrátili, stihli během půlhodiny tam i něco nafotit, něco si poručit "do ruky" a do kelímku, neb už za chvíli poté na nás čekala návštěva jednoho ze známých míst s bungee jumpingem. Poté kolem řeky Kawarau cesta do městečka Cromwell, kde jsme se chvilku zdrželi cestou kolem vody a v jeho historické části. Cestou do místa dnešního ubytování, tedy do městečka Twizel, jsme ještě stihli něco málo koupit na zítra v supermarketu, neb večeře byla rezervována v místní restauraci. S příhodným názvem Ministry of Work, kde se rozhodně aspoň stran návštěvníků nepracovalo:-) Stejně tak, jak tomu občas bývá i na některých skutečných ministerstvech :-) A jelikož to byla restaurace s místní kuchyní, uhodnout, co bylo objednáno, nebyl problém. Opět Fish and Chips a místní pivko. Teď už jen trošku porovnat věci, aby to ranní snídání a balení bylo v pohodě a jít si odpočinout před zítřkem plánovaným většinou pod Mt Cook. Počasí by mělo vydržet, tak snad už ten třetí pokus o let helikoptérou dopadne. P.S. Dnes jsem si konečně vyfotil i tu etiketu od toho červeného s uvedením těch potenciálních alergenů :-)

Pro někoho smolný, pro nás plný až neskutečných zážitků

Což bylo hlavně tím počasím, které dnes opět klaplo na výbornou. Snídaně jakoby byla předzvěstí toho, že na prvních ranních zastávkách cestou do Milford Sound ještě nějak moc teplo nebude, takže by se u ní snesla i prošívaná bunda, neb ty dva infrazářiče to v restauraci moc neřešily. Ale na druhou stranu, když si snídani člověk nemusel dělat sám a byla taky pestřejší, než kdyby tak dnes činil, se to dalo s hrnkem horkého čaje v ruce nakonec v naprosté pohodě zvládnout :-). Cesta do přístavu v Milford Sound z Te Anau není zrovna z těch nejkratších, takže něco přes dvě hodiny jízdy. Navíc je jediná, když Te Anau je v podstatě poslední větší "civilizace" před ním. Takže tomu odpovídal i provoz na ni.  Neb těch, co do Milford Sound dnes směřovali, rozhodně nebylo málo. Však jsme se na těch "japonských" zastávkách vždy potkávali pomalu s těmi samými. A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká v přístavu, kde se člověk divil, kolik těch autobusů, minibusů a campervanů sem se stačilo během dopoledne touto silnicí dostat. Naše loď vyplula o jedenácté, abychom si za cca 1,5 hodiny prohlédli fjord v celé jeho kráse a nakoukli také i do Tasmanova moře, kde se na chvilku ukázalo i několik delfínů. Celý fjord lemuje poměrně divoká příroda, na několika místech je vidět i deštný prales a hlavně ty vodopády, které svou vydatností překonaly všechny dnes viděné cestou sem. Občas bylo kolem nich možno nad hladinou fjordu spatřit i menší duhu. Voda z jednoho z nich má dokonce omlazovací účinky, tak podle toho to u něj na lodi vypadalo, když se přijelo k němu. Ráno uvidíme, ale že by to zítra ráno dopadlo jako ve filmu "Což takhle dát si špenát", to určitě ne :-) Návštěvu tohoto místa ještě doplnila krátká procházka kolem fjordu, abychom pak cestou zpět se ještě potkali s místními papoušky, kteří si rozhodně z turistů zastavujících na parkovišti před vjezdem do tunelu,  nic nedělali. Naopak, právě turisté si museli dost pečlivě hlídat své věci. Na cestě jsme stihli ještě jednu vodní kaskádu vytékající z jezera Marian, abychom po návratu do Te Anau využili dobrého času a jednou zase v "normálním" čase povečeřeli. Byla to italská restaurace a setkali jsme se v ní i s Martinem, garantem CK Go2 pro NZ, se kterým jsem si před více než deseti lety dopisoval právě stran návštěvy NZ. Tenkrát to sice nedopadlo, ale jak se říká že, kdo si počká ten se (samozřejmě ale ne vždy) dočká. My jsme se dočkali a už teď nelitujeme vůbec ale vůbec ničeho. Po večeři se malinko zatáhla nad částí městečka a nám se při cestě na motel naskytl pohled na parádní duhu nad městečkem. A navíc jsme to my měli už bez toho chvilkového deště. Teď už jen připravit se na ráno a na zítřejší putování, jeho cílovým místem po řadě zastávek a jednom treku kolem jezera Hayes bude městečko Twizel.